Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola V.
Poutnice

1

Lízina tragédie a smrt Marie Timofejevny Šatova zdrtily. Už jsem připomenul, že to ráno jsem ho letmo zahlédl a že mi připadal jako pominutý. Mimo jiné mi řekl, že ještě navečer kolem deváté (tedy asi tři hodiny před požárem) byl Marii Timofejevnu navštívit. Ráno se šel na mrtvoly podívat, ale pokud vím, žádnou svědeckou výpověď nikde nepodal. Ovšem na sklonku dne se zvedla v jeho duši hotová bouře… a odvážím se tvrdit, že po setmění byl takový okamžik, že chtěl vstát a jít všechno udat. Co bylo to všechno, věděl jen on sám. Neměl v ruce žádné důkazy, jimiž by mohl vnést jasno do čerstvě spáchaného zločinu, sám se opíral pouze o nejasné dohady, které se jen pro něj rovnaly nezvratnému přesvědčení. Byl ale schopen zničit sám sebe, jen aby „rozdrtil ty ničemy“, to jsou jeho vlastní slova. Petr Štěpánovič jeho rozpoložení správně odhadl a sám věděl, jak velice riskuje, když odkládá provedení svého dalšího hrozného plánu na zítřek. Z jeho strany tu bylo jako obyčejně mnoho sebevědomí a opovrhování všemi těmi lidičkami a Šatovem zvlášť. Opovrhoval Šatovem už dlouho za jeho „idiotskou ufňukanost“, jak o něm mluvil už v cizině, a pevně se spoléhal na to, že takového primitiva zvládne – bude stačit, když ho celý ten den nespustí z očí. Ovšem ničemy na krátkou dobu ještě zachránila jen jedna naprosto neočekávaná a jimi vůbec nepředpokládaná okolnost…

Kolem osmé večer (tedy právě v těch chvílích, kdy se naši sešli u Erkela a rozčileni, ba pobouřeni čekali na Petra Štěpánoviče) Šatov, kterému třeštila hlava a třásl se lehkou zimnicí, ležel natažený na posteli, potmě, ani svíčku si nerozžehl; háraly v něm mučivé pochybnosti, měl na sebe vztek, chtěl se rozhodnout, ale pořád nemohl a skřípaje zuby předem tušil, že to všecko stejně k ničemu nepovede. Poznenáhlu upadl do lehké dřímoty a měl těžkou snovou vidinu: zdálo se mu, že leží připoutaný k posteli provazy, že je omotaný tak, že se nemůže ani pohnout, a přitom že se po celém domě rozléhá strašné bušení na ohradu, na vrata, na jeho dveře i vedle u Kirillova, až se otřásá celý dům, a nějaký vzdálený, známý, ale zraňující hlas ho zoufale volá. Najednou procitl a pozvedl se na posteli. K jeho údivu se bušení na vrata ozývalo dál, i když zdaleka ne tak silně jako ve snu, ale vytrvale a naléhavě, a divný, zraňující hlas, sice vůbec ne zoufale, ale naopak netrpělivě a podrážděně si dole pořád vyměňoval názory s nějakým jiným, klidnějším a normálnějším hlasem. Vyskočil, otevřel vyhlídku a vystrčil hlavu.

„Kdo je tam?“ zavolal doslova zmrazený leknutím.

„Pokud jste Šatov,“ ozvalo se zdola ostře a nekompromisně, „tak se vyjádřete přímo a poctivě, jestli jste nebo nejste ochoten pustit mě dál, buďte od té dobroty!“

Už je to tak; poznal ten hlas!

„Marie!… Jsi to ty?“

„Jistě jsem to já, jsem Marie Šatovová, a ujišťuju vás, že už nemůžu zdržovat drožkáře ani minutu.“

„Hned… hned přinesu svíčku…,“ chabě vyrazil Šatov. Horečně začal hledat sirky. Jak to v takových (...)

(......)