Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6

Noc plynula. Šatova honili z místa na místo, peskovali, co chvíli na něj volali. Marie dospěla k nejvyššímu stupni úzkosti o svůj život. Křičela, že chce žít „stůj co stůj, stůj co stůj!“, a bojí se smrti. „Nechci, nechci!“ vykřikovala. Bez Ariny Prochorovny by to dopadlo špatně. Poznenáhlu si u pacientky vynutila úplný respekt. Ta ji už poslouchala na slovo, po každém okřiknutí ztichla jako malé děcko. Arina Prochorovna se prosazovala přísností, nikoli laskavostí, zato odváděla mistrovskou práci. Pomalu svítalo. Arina Prochorovna si najednou vymyslela, že Šatov teď vyběhl na schody určitě proto, aby se tam modlil, a dala se tomu do smíchu. Marie se také zasmála, zlobně a jízlivě, jako by jí ten smích přinášel úlevu. Nakonec Šatova docela vyhnali ze světnice. Bylo tu sychravé, studené ráno. Přitiskl v koutě obličej na zeď, stejně jako navečer, když přišel Erkel. Tetelil se jako list, bál se myslet, ale jeho vědomí se chytalo všeho, co se mu vybavilo, zrovna jako ve snu. Nepřetržitě byl tím sněním unášen a nepřetržitě se mu přetrhávalo jako zpuchřelé nitě. Ze světnice se nakonec ozvaly už ne stony, ale hrozné, čistě zvířecí výkřiky, nesnesitelné a neuvěřitelné. Měl nutkání zacpat si uši, ale neměl sílu, klesl na kolena a nevědomky mumlal: „Marie! Marie!“ Až se konečně ozval křik, nový křik, který Šatova rozechvěl a postavil na nohy, křik novorozeněte, slabý a chraptivý. Pokřižoval se a vpadl do světnice. V rukou Ariny Prochorovny křičel a třepotal titěrnýma ručičkama a nožkama malinkatý, červený, scvrklý tvoreček, otřesně bezmocný a závislý jako zrníčko prachu na prvním závanu větru, avšak svým křikem jako by ohlašující svůj příchod na svět a svoje plné právo na život… Marie ležela zdánlivě v hlubokém bezvědomí, ale už za krátkou chvíli otevřela oči a podívala se na Šatova nějak divně, hrozně divně: ten pohled byl úplně jiný, takový, že ještě nebyl schopen ho pochopit, ale nikdy předtím takový pohled u ní nezažil ani si na takový nevzpomínal.

„Chlapec? Chlapec?“ zeptala se utýraným hlasem Ariny Prochorovny.

„Kluk!“ houkla Arina Prochorovna, která děcko zavinovala.

Když ho zavinula a chtěla ho uložit napříč přes postel mezi dva polštáře, dala ho Šatovovi na chviličku podržet. Marie mu potají, jako by se bála Anny Prochorovny, pokývla. Šatov okamžitě pochopil a nesl jí děťátko ukázat.

„Je… hezounký,“ řekla a zemdleně se usmála.

„Fuj, ten se tváří!“ vesele se rozesmála triumfující Arina Prochorovna, když se podívala na Šatova. „To jsou obličeje!“

„Radujte se, Arino Prochorovno… to je veliká radost…,“ začal breptat Šatov s idiotsky blaženým výrazem, který se mu usadil na tváři po dvou Mariiných slovech o dítěti.

„Jakou velikou radost v tom vidíte?“ smála se Arina Prochorovna, čiperně pobíhající a poklízející, celá říčná od práce.

„Tajemství vzniku nového tvora, veliké a nerozluštitelné tajemství, Arino Prochorovno, a je velká škoda, že to nechápete!“

Pletl páté přes deváté, byl opilý nadšením. Jako by mu něco (...)

(......)