Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák

BĚSI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola VI.
Přetrudná noc

1

Virginskij během dne obětoval asi dvě hodiny na to, že obíhal všechny naše, aby je informoval, že Šatov s největší pravděpodobností žádné udání neudělá, protože se k němu vrátila žena a narodilo se dítě, a „ježto zná lidské srdce“, nedá se předpokládat, že by mohl být v tuto chvíli nebezpečný. Silně ho ale rozladilo, že skoro nikoho nezastihl doma, jedině Erkela a Ljamšina. Erkel ho vyslechl mlčky a nevinně se mu díval do očí; na jeho přímou otázku, jestli „v šest hodin půjde, nebo nepůjde?“ odpověděl se stejně nevinným úsměvem, „ovšemže půjdu“.

Kdežto Ljamšin, zřejmě docela vážně nemocný, ležel v posteli, pokrývku přetaženou až přes hlavu. Virginského se polekal, a sotva Virginskij otevřel ústa, vystrčil zpod pokrývky ruce a začal na něj mávat a zoufale ho odhánět, aby mu proboha dal pokoj. Zvěst o Šatovovi však vyslechl do konce, ale kdovíproč ho přímo ohromilo, že nikdo není doma. Vyšlo najevo i to, že už ví (od Liputina) o Feďkově smrti, a hned to kvapně a nesouvisle Virginskému vylíčil, čímž zas ohromil on jeho. Na přímou otázku Virginského: „Máme jít, nebo nemáme?“ zas začal odmítavě mávat rukama a zapřísahat, že na něm nezáleží a že nic neví, tak ať ho nechají na pokoji.

Virginskij se vrátil domů skleslý a hluboce zneklidněný; tížilo ho i to, že musel všecko tajit před rodinou; byl zvyklý se vším se svěřovat ženě, a kdyby se nebyl v té chvíli v jeho horečně rozpáleném mozku zrodil jistý nový nápad, jakýsi nový, kompromisní plán dalšího jednání, možná že by byl ulehl zrovna tak jako Ljamšin. Ale nový nápad ho povzbudil, ba co víc, skoro netrpělivě teď čekal na stanovenou hodinu a vyrazil na místo schůzky dokonce dřív, než bylo třeba.

Bylo to velice ponuré místo až na konci ohromného parku Stavroginových. Byl jsem se tam potom schválně podívat; jak pochmurné muselo být to místo v ten sychravý podzimní večer! Začínal tady starý hájený les; ze tmy vystupovaly jako ponuré nejasné skvrny obrysy mohutných věkovitých borovic. Temnota byla taková, že na dva kroky téměř nerozeznali jeden druhého, ale Petr Štěpánovič, Liputin a potom Erkel přinesli lucerny. Neznámo proč a kdy tady kdysi dávno někdo zbudoval z hrubých nepřitesaných kamenů jakousi dost bizarní jeskyni. Stůl a lavice uvnitř jeskyně dávno shnily a nadobro se rozpadly. Vpravo, nějakých dvě stě kroků odtud, končil třetí rybník parku. Ty tři rybníky začínaly hned u domu a navazovaly na sebe jeden za druhým dobrou verstu až na konec parku. Bylo velice nepravděpodobné, že by nějaký hluk, výkřik nebo i výstřel mohl dolehnout k sluchu obyvatel opuštěného sídla. Po včerejším odjezdu Nikolaje Vsevolodoviče a odchodu Alexeje Jegoroviče nezůstalo v celém domě víc než pět nebo šest obyvatelů, víceméně takřka invalidních. Rozhodně se dalo skoro s naprostou jistotou předpokládat, že i kdyby někdo z těch osamělých lidí uslyšel křik nebo volání o pomoc, jenom by ho to vyděsilo, ale ani jeden by se nehnul z vyhřáté lavice u teplých kamen, aby běžel (...)

(......)