F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

NĚŽNÁ JE NOC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 13

Když se vypotácel, Dick s Rosemary se krátce objali. Na obou ležel pařížský prach, skrz nějž jeden druhého cítili: gumové pouzdro na Dickově plnícím peru, slabounkou vůni tepla z Rosemaryiny šíje a ramenou. Dick nechtěl tu situaci opustit ještě půl minuty. Rosemary se vrátila do skutečnosti.

„Musím jít, mladíku,“ řekla.

Pohlédli na sebe přes prostor, který se stále zvětšoval, a Rosemary absolvovala scénu odchodu, jak se ji naučila v mládí a kterou se žádný režisér nepokoušel vylepšit.

Otevřela dveře svého pokoje a šla rovnou k psacímu stolu, neboť si náhle vzpomněla, že tam nechala hodinky. Byly tam; natáhla si je a pohlédla na svůj každodenní dopis mamince a dokončila v mysli poslední větu. Potom, aniž se otočila, začala si postupně uvědomovat, že není v pokoji sama.

V obydleném pokoji si člověk skoro nevšímá věcí, které odrážejí paprsky; nablýskané dřevo, více nebo méně vyleštěná mosaz, stříbro a slonovina a kromě nich tisíce předmětů přenášejících světlo a stín tak jemně, že to člověk sotva vnímá; přední strany obrazových rámů, hrany pušek nebo popelníčků a křišťálových nebo porcelánových ozdob; součet těch odrazů – jež působí jak na stejně jemné zrakové reflexy, tak i na ony asociační zlomky podvědomí, o něž se zřejmě opíráme; právě jako ten, kdo skládá mozaiku, si uschovává nepravidelné kousky, protože se mu někdy mohou hodit tato skutečnost snad vysvětluje, proč si Rosemary, jak to dodatečně mysticky popisovala, „uvědomila“, že v pokoji někdo je, dřív než to skutečně zjistila. Ale sotva si to uvědomila, otočila se rychle jakoby baletním obratem a uviděla, že na posteli leží natažen mrtvý černoch.

Vykřikla „áááá!“, hodinky, které si ještě nezapjala, spadly zpátky na stůl; dostala nesmyslný nápad, že je to Abe North. Potom se vrhla ke dveřím a ven přes chodbu.

Dick se dával do pořádku; prohlédl si rukavice, které ten den nosil, a hodil je na hromadu špinavých rukavic v koutku jednoho kufru. Pověsil kabát a vestu a na jiném ramínku uhladil košili, což byl jeho vlastní vynález. „Člověk si může vzít i trochu špinavou košili, ale nemůže si vzít zmačkanou košili.“ Nicole přišla do pokoje a vysypávala právě jeden mimořádný Abův popelníček do koše na odpadky, když dovnitř vtrhla Rosemary.

„Dicku! Dicku! Pojď a podívej se!“

Dick se vyřítil přes chodbu do jejího pokoje. Klekl si k Petersonovi, poslouchal srdce a zkoumal mu tep. Tělo bylo teplé, obličej za života zmučený a nejistý byl ve smrti hrubý a zatrpklý; krabici s nářadím svíral pod paží, ale bota, která visela přes pelest postele, nebyla naleštěná a podrážku měla prošoupanou skrznaskrz. Podle francouzských zákonů neměl Dick právo dotknout se mrtvoly, ale hnul trochu rukou, aby něco viděl – na zelené přikrývce byla skvrna a na dece pod ní bude patrně nezřetelná krev.

Dick zavřel dveře a zamyšleně stanul; uslyšel na chodbě opatrné kroky a Nicole ho zavolala jménem. Otevřel dveře a zašeptal: „Přines přehoz a vrchní přikrývky z jedné naší postele – ať (...)

(......)