F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

NĚŽNÁ JE NOC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 14

Doktor Richard Diver a paní Elsie Speersová seděli v srpnu v Café des Alliées pod chladnými zaprášenými stromy. Rozpálená země tlumila jiskřící slídu a několik závanů mistralů od pobřeží proniklo Esterelem a houpalo v přístavu rybářskými loďkami, jejichž stožáry ukazovaly sem a tam na nebe bez mráčků.

„Dopoledne jsem dostala dopis,“ řekla paní Speersová. „S těmi černochy jste si všichni museli užít své! Ale Rosemary říkala, že jste se k ní zachoval naprosto báječně.“

„Rosemary by měla dostat vyznamenání za odvahu. Potrápilo ji to hezky – jediný člověk, kterého to nepřivedlo z míry, byl Abe North. Ten odletěl do Havru – asi o tom ještě vůbec neví.“

„Jenom mě mrzí, že to paní Diverovou tak rozčílilo,“ řekla opatrně.

Rosemary jí napsala z Paříže.

„Nicole vypadala jako smyslů zbavená. Nechtěla jsem s nimi jet na jih, protože jsem měla dojem, že toho je na Dicka víc než dost.“

„Už je v pořádku.“ Mluvil skoro netrpělivě. „Tak vy zítra odjíždíte. Kdy vám jede loď?“

„Ihned.“

„Panebože, to je škoda, že musíte odjet.“

„Jsme rády, že jsme sem přijely. Bylo nám tu moc dobře, díky vám. Jste první muž, na němž Rosemary vůbec záleželo.“

Nový závan větru zakroužil kolem porfyrových kopců la Napoule. Cosi ve vzduchu naznačovalo, že země se připravuje na jiné počasí; svěží okamžik vrcholného léta mimo čas už minul.

„Rosemary se už několikrát do někoho trochu zakoukala, ale dřív nebo později toho muže vždycky postoupila mně,“ zasmála se paní Speersová, „abych ho rozpitvala.“

„A já jsem byl tedy ušetřen.“

„Nebyla bych mohla nic udělat. Zamilovala se do vás, než jsem vás vůbec spatřila. Řekla jsem jí, ať do toho skočí rovnýma nohama.“

Viděl, že v plánech paní Speersové nebylo pro něho ani pro Nicole s ničím počítáno – a viděl, že její nemorálnost vychází z toho, čeho se sama vzdala. Měla na to právo, byl to důchod, který teď pobíraly její city. V bitvě o přežití nejschopnějšího dokážou ženy téměř všechno, a těžko je lze usvědčit z takových mužských zločinů, jakým je „krutost“. Pokud se láska a bolest střídaly uvnitř slušných mezí, dovedla se na ně paní Speersová dívat stejně nezaujatě a s humorem jako nějaký eunuch. Ani si nepřipustila, že by Rosemary mohla dojít úhony – nebo si tím byla jista?

„Je-li pravda, co říkáte, pak jsem jí snad ani neublížil.“ Až do konce si namlouval, že o Rosemary může pořád ještě přemýšlet objektivně. „Už se přes to dostala. Ale přece – tolik důležitých období v životě vypadá ze začátku jako náhoda.“

„Tohle nebyla náhoda,“ trvala na svém paní Speersová. „Vy jste byl první muž – jste její ideál. Opakuje to v každém dopise.“

„To je tak zdvořilá.“

„Neznám zdvořilejší lidi, než jste vy a Rosemary, ale ona to myslí doopravdy.“

„Já jsem zdvořilý jen navenek.“

To bylo zčásti pravda. Dick se od otce naučil těm poněkud chtěným dobrým způsobům mladých Jižanů, když po občanské válce přicházeli na Sever. Často se jich držel, a stejně často jimi opovrhoval, protože nebyly výrazem (...)

(......)