F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

NĚŽNÁ JE NOC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 10

V baru Quirinal bylo po večeři pět lidí, prvotřídní italské nočňátko, které sedělo na vysoké židličce a jehož neustálé klábosem komentoval barman znuděným „Si… si… si“, světlý egyptský snob, který byl osamělý, ale před ženskou u baru se měl na pozoru, a dva Američané.

Dick si vždycky živě uvědomoval své okolí, kdežto Collis Clay žil uprostřed neurčitostí, a i nejostřejší dojmy se rozpouštěly v orgánech vnímání, které dávno odumřely, takže Dick mluvil a Collis poslouchal jako člověk sedící ve větru.

Odpolední události Dicka znavily a nyní se za to mstil obyvatelům Itálie. Rozhlížel se po baru, jako by doufal, že ho uslyší nějaký Ital a bude mít proti jeho slovům námitky.

„Dnes odpoledne jsem seděl se švagrovou na čaji v Excelsioru. Posadili jsme se k poslednímu volnému stolu, a vtom přišli dva chlapi, hledali nějaký stůl a nemohli žádný najít. Jeden přijde k nám a povídá: ‚Není tenhle stůl zadán pro princeznu Orsiniovou?‘ a já povídám: ‚Nebyla na něm žádná cedulka,‘ a on povídá: ‚Ale já myslím, že je zadán pro princeznu Orsiniovou.‘ Ani jsem se nezmohl na odpověď.“

„A co udělal on?“

„Odešel.“ Dick se otočil v křesle. „Já ty zdejší lidi nemám rád. Tuhle jsem nechal Rosemary na dvě minuty před jejím obchodem, a v tu ránu kolem ní začal obcházet nějaký důstojník a zdravil ji.“

„Já nevím,“ řekl po chvilce Collis. „Já jsem raději tady než v Paříži – tam vám někdo každou chvilku něco vyfoukne z kapsy.“

Bavil se tu a bránil se proti všemu, co by hrozilo pokazit mu radost.

„Já nevím,“ trval na svém. „Mně to tady nijak nevadí.“

Dick si před očima vyvolal obrázek, který mu těch několik dní vtisklo do vnitřního zraku, a zahleděl se naň. Procházka k Americkému expresu podle vonných cukráren na Via Nazionale, špinavým tunelem nahoru ke Španělským schodům, kde se v duchu vznesl k výšinám před květinářskými stánky, a dům, v němž zemřel Keats. Záleželo mu jen na lidech, sotva si všímal míst, s výjimkou počasí, ledaže by jim dal barvu nějaké konkrétní události. Řím znamenal konec jeho snů o Rosemary.

Vešel poslíček a podal mu vzkaz.

„Nešla jsem na večírek,“ stálo tam. „Jsem ve svém pokoji. Brzy ráno odjíždíme do Livoma.“

Dick dal chlapci spropitné a vzkaz mu vrátil.

„Řekni slečně Hoytové, žes mě nemohl najít.“ Obrátil se ke Collisovi a navrhl mu, aby šli k Bonbonierimu.

Prohlédli si prostitutku u baru, věnovali jí minimální pozornost, jakou vyžaduje její povolání, a ona jim oplatila přímým a vyzývavým pohledem. Prošli opuštěnou halou, jejíž stísněnou atmosféru měly na svědomí závěsy, skrývající v zatuchlých záhybech viktoriánský prach, a kývli na nočního vrátného, který opětoval pozdrav se zatrpklou služebností, vlastní nočnímu personálu. Potom jeli taxíkem po neradostných ulicích zavlhlou listopadovou nocí. Na ulicích nebyly ženy, jen bledí mužové v tmavých kabátech, zapjatých až po krk, kteří postávali ve skupinách kolem chladných kamenných opěrných sloupů.

„Panebože!“ vzdychl Dick.

„Co je?“

(...)

(......)