F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

NĚŽNÁ JE NOC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 11

Až do jedné ležela Baby Warrenová v posteli a četla jakousi pozoruhodně neživotnou římskou povídku Marion Crawfordové; potom přistoupila k oknu a pohlédla dolů na ulici. Naproti hotelu vrávorali dva karabiniéři; groteskně zahalení v pláštěnky a s harlekýnskými klobouky, z jedné strany ulice na druhou jako hlavní lodní plachta, nadouvající se větrem. Jak se na ně dívala, vzpomněla si na gardového důstojníka, který na ní u oběda tak neodbytně visel očima. Vyznačoval se drzostí vysokého příslušníka rasy drobných lidí, který nemá žádné jiné povinnosti než být vysoký. Kdyby k ní byl přistoupil a řekl: „Pojďte, vyjdeme si spolu,“ byla by mu odpověděla: „Proč ne?“ – teď jí to aspoň tak připadalo, protože pořád ještě nebyla v neznámém prostředí ve své kůži.

Od gardisty se jí myšlenky pomalu vrátily ke dvěma karabiniérům a k Dickovi – vlezla do postele a zhasla.

Krátce před čtvrtou ji probudilo rázné zaklepání.

„Ano – co se děje?“

„Tady je vrátný, madame.“

Natáhla si kimono a ospale mu otevřela.

„Váš přítel pan Dýver se dostal do maléru. Měl malér s policií a strčili ho do vězení. Poslal sem taxíkáře, aby vám to vyřídil, a taxíkář říká, že mu slíbil dvě stě lir.“ Ostražitě se odmlčel, aby to schválila. „Šofér říká, že pan Dýver je ve velkém maléru. Porval se s policií a je hrozně moc raněný.“

„Hned jsem dole.“

Oblékla se za doprovodu úzkostného bušení srdce a za dvacet minut vystoupila z výtahu do temné haly. Řidič, který přinesl zprávu, byl pryč: vrátný zavolal jiného a řekl mu adresu vězení. Venku temnota cestou bledla a řídla a proměnlivá rovnováha mezi dnem a nocí poněkud pocuchala Babyiny nervy, dosud ne zcela probuzené. Pustila se do závodu s rozedněním: na širokých třídách je někdy předháněla, ale kdykoli vehikl, razící si cestu vpřed, na okamžik zastavil, přilétly netrpělivé závany větru a světlo začalo znovu pomalu získávat převahu. Taxík projel kolem fontány, hlasitě šplouchající v širokém stínu, zabočil do uličky, která se točila tak, že i budovy po obou stranách byly pokroucené a znetvořené, poskakoval a rachotil po kočičích hlavách a s trhnutím se zastavil u dvou strážních budek, které se jasně rýsovaly na pozadí vlhké zelené zdi. Z fialové temnoty podloubí zazněl náhle ječivý Dickův křik.

„Je tu někde nějaký Angličan? Je tu někde nějaký Američan? Je tu někde nějaký Angličan? Je tu někde nějaký – panebože! Vy smradlaví Taliáni!“

Hlas mu odumřel a Baby zaslechla tupé bušení na dveře. Potom se hlas ozval znovu.

„Je tu někde nějaký Američan? Je tu někde nějaký Angličan?“ Proběhla za hlasem skrze klenutý vchod na dvůr, oběhla jej, jak byla na okamžik celá zmatená, až našla malou strážnici, odkud se výkřiky ozývaly. Tam vyskočili dva karabiniéři, ale Baby prolétla kolem nich ke dveřím cely.

„Dicku!“ vykřikla. „Co se děje?“

„Vyrazili mi oko,“ zvolal. „Nasadili mi želízka a pak mě zbili, ti zatracení – ti –“

Baby metala očima blesky a vykročila k oběma karabiniérům.

„Co jste mu udělali?“ (...)

(......)