Gustave Flaubert
překlad: Miloslav Jirda, Eva Musilová

PANÍ BOVARYOVÁ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIII

Jakmile došel domů, posadil se zprudka za psací stůl pod jelení hlavu, loveckou trofej visící na zdi. Když však držel pero v ruce, nic ho nenapadalo, takže se opřel o oba lokty a začal přemýšlet. Připadalo mu, že Ema ustoupila do daleké minulosti, jako by rozhodnutí, které udělal, mezi ně najednou postavilo nesmírnou časovou mezeru.

Aby z ní zase něco bližšího zachytil, šel si do skříně u lůžka pro starou kazetu od remešských keksů, kam si obvykle schovával dopisy od žen; vycházela z ní vůně vlhkého prachu a zvadlých růží. Spatřil nejdřív kapesník, pokrytý bledými skvrnkami. Byl její, jednou se jí na procházce spustila z nosu krev, už si na to nevzpomínal. Vedle něho ležela Emina miniaturní podobizna, kterou mu věnovala, pomačkaná na všech rozích: její oblečení mu připadalo afektované a její pohled do strany působil velice ubohým dojmem, jak tak pozoroval tu podobiznu a představoval si její model, rozplývaly se mu pozvolna její rysy v paměti a tím, že na sebe narážely, ta živá a ta namalovaná tvář, jako by se vzájemně rozmazaly. Konečně se dal do čtení jejích dopisů, byly plné výkladů týkajících se jejich cesty, krátké, věcné a naléhavé skoro jako obchodní korespondence. Chtěl si přečíst ty dlouhé, ty, které psala kdysi; aby je dole v krabici našel, musel zpřeházet všechny ostatní. Rodolphe se začal mechanicky prohrabovat v té hromadě papírů a věcí, jak tam ležely páté přes deváté, nacházel kytky, podvazek, černou škrabošku, jehlice a vlasy – tolik vlasů! Černé, plavé, některé z nich se dokonce přichytily na kování kazety a při otevírání se trhaly.

Potuloval se tak mezi vzpomínkami, zkoumal písmo a sloh dopisů právě tak různorodé jako jejich pravopis. Psaní byla něžná nebo veselá, žertovná, melancholická; některá žádala o lásku, jiná o peníze. Při některém slově si vzpomněl na tvář, na určitý pohyb nebo na zabarvení hlasu, někdy se však neupamatoval vůbec na nic.

Jak se mu totiž ty ženy sbíhaly do vzpomínek všechny najednou, překážely si navzájem a ubíraly si na významu, jako by všechny stály na téže milostné rovině, která je učinila jednu jako druhou. Nabral tedy plnou hrst těch pomíchaných dopisů a chvíli se bavil tím, že je spouštěl jako vodopád z pravé ruky do levé.

Konečně ho to unavilo a omrzelo, odnesl kazetu do skříně se slovy: "Taková hromada žvástů!"

Tím byl vyjádřen v kostce jeho názor, neboť požitky mu zdupaly srdce jako školáci školní dvůr, takže v něm nerostlo už nic zeleného; a to, co tudy prošlo, bylo ještě zbrklejší než ty děti a nezanechalo tam ani své jméno vyryté do zdi.

"Tak se do toho pusťme!" řekl si.

Psal:

"Emo, odvahu, odvahu! Nechci být příčinou Vašeho životního neštěstí..."

To je koneckonců pravda, pomyslel si Rodolphe. Jednám v jejím zájmu, jsem čestný.

"Zvážila jste po zralé úvaze svoje rozhodnutí? Víte, do jaké propasti bych Vás strhl, můj ubohý anděli? Ne, viďte? Ubírala jste se důvěřivě a bláhově, věříc v štěstí a budoucnost... Ach, jací jsem to nešťastníci, jací (...)

(......)