Gustave Flaubert
překlad: Miloslav Jirda, Eva Musilová

PANÍ BOVARYOVÁ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XV

Hloučky diváků postávaly u zdi, symetricky rozmístěny mezi zábradlími. Na nároží přilehlých ulic opakovaly obrovské plakáty barokním písmem: Lucie z Lammermooru... Lagardy... Opera... atd.

Bylo hezky a lidem bylo horko, pod nakadeřenými účesy stékal pot, každý vytahoval kapesník a otíral si zrudlé čelo a vlažný větřík od řeky občas slabě povíval okraji plátěných stříšek nad dveřmi výčepů. O něco níž však člověka osvěžil ledový průvan páchnoucí lojem, kůží a olejem. Byly to výpary z ulice des Charrettes plné velkých tmavých skladišť, kde se koulejí sudy.

Aby nevypadali směšně, chtěla se Ema před vstupem do divadla trochu projít po přístavu a Bovary z opatrnosti držel lístky stále v ruce v kapse u kalhot, kterou si tiskl k břichu.

Sotva vešli do vestibulu, rozbušilo se jí srdce. Bezděky se usmála ješitností, když viděla, jak se dav tlačí vpravo jinou chodbou, kdežto ona jde nahoru po schodišti k místům prvního pořadí. Radovala se jako dítě, když přitiskla prst na velké čalouněné dveře, vdechovala z plných plic pračnou vůni chodeb, a když seděla ve své lóži, vypjala se v pase s nenuceností vévodkyně.

Hlediště se začínalo plnit, z pouzder se vytahovala kukátka a předplatitelé se zdálky poznávali a zdravili. Přicházeli sem, aby je umění odvedlo od obchodních starostí, ale přece jen nazapomínali na obchod a ještě se bavili o bavlně, indigu. Byly mezi nimi hlavy starých mužů, bezvýrazné a mírné, s bělavými vlasy i pletí, které připomínaly stříbrné medaile zakalené olovnatými parami. Mladí krasavci se natřásali dole v parteru a ve výstřihu vesty stavěli na odiv růžový nebo bledě zelený nákrčník, paní Bovaryová je shora obdivovala, jak opírají o hůlku se zlatým knoflíkem dlaň navlečenou ve žlutých rukavičkách.

Mezitím se v orchestru rozsvítily svíčky, ze stropu spustili lustr a jeho zářící broušené plošky náhle oživily celý sál, potom vešli hudebníci jeden po druhém a ozval se nejdřív dlouhý a kvílivý rámus: basy bručely, housle vrzaly, trubky troubily, flétny a klarinety pískaly. Vtom však zazněly na jevišti tři údery, zavířily bubny, plechové nástroje řízně zahrály akordy, a když se zdvihla opona, objevila se na jevišti krajina.

Bylo to lesní rozcestí se studánkou vlevo, nad níž se tyčil dub.

Sedláci a šlechtici s plédem přes ramena zpívali společně loveckou píseň, potom se objevil nějaký velitel a vzýval anděla zla, přičemž zdvihal obě ruce k nebi, pak vešel další, načež odešli a lovci zpívali dál.

Ema se najednou octla v četbě svých mladých let, rovnou ve Walteru Scottovi. Zdálo se jí, že v mlze slyší zvuk skotských dud ozývající se nad vřesovišti. Vzpomínka na román jí ostatně usnadňovala pochopení libreta, sledovala zápletku větu po větě, zatímco se jí vracely a hned zas se pod náporem hudby rozplývaly nepostižitelné myšlenky. Dávala se kolébat melodiemi a cítila, jak se celá její bytost rozechvívá, jako by smyčec houslí hrál na jejích nervech. Nemohla se vynadívat na kostýmy, výpravu, na osoby, na malované (...)

(......)