Gustave Flaubert
překlad: Miloslav Jirda, Eva Musilová

PANÍ BOVARYOVÁ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ČÁST TŘETÍ

I

Pan Léon při studiu práv také hojně navštěvoval Chaloupku, kde dokonce získal značný úspěch u grizetek, kterým připadal nóbl.

Jakožto student patřil k nejslušnějším: nenosil vlasy ani příliš dlouhé, ani příliš krátké, začátkem měsíce neprohýřil peníze na celé čtvrtletí a dobře vycházel se svými profesory. Výstředností se vždy vystříhal ze zbabělosti právě tak jako z útlocitu.

Často když zůstal doma nad knihou nebo když večer sedal pod lipami Lucemburské zahrady, pouštěl svou Sbírku zákonů na zem a vracela se mu vzpomínka na Emu. Pozvolna však tento cit ztrácel na síle, nahromadily se na něj jiné žádosti, i když pod nimi stále přetrvával; Léon totiž neztratil všechnu naději a jakýsi neurčitý příslib se mu vznášel v budoucnosti jako zlatý plod zavěšený na nějakém fantastickém stromě.

Když ji pak po tříleté nepřítomnosti spatřil, jeho vášeň se znovu probudila. Musím se odhodlat ji získat, uvažoval. Jeho plachost se ostatně stykem s bláznivými partami obrousila a on se vrátil do provinčního města, pohrdaje vším, co nechodilo v lakýrkách po asfaltu bulvárů. Před Pařížankou v krajkách v salóně nějakého slavného doktora, nositele řádů a majitele kočáru, by se asi chudý písař klepal jako dítě, ale tady v Rouenu v přístavu před ženou takového bezvýznamného doktůrka byl naprosto sebejistý, předem přesvědčený, že bude oslňovat. Sebevědomí je závislé na prostředí, v němž se projevuje; v mezaninu se nemluví tak jako ve čtvrtém poschodí a bohatá žena jako by kolem sebe měla na ochranu ctnosti všechny své bankovky jako nějaké brnění v podšívce šněrovačky.

Jakmile se předešlý večer rozloučil s panem a paní Bovaryovými, sledoval je Léon zpovzdálí po ulici; když je potom viděl vcházet do Červeného kříže, obrátil se a celou noc vymýšlel plány.

Druhý den tedy okolo páté hodiny vešel se staženým hrdlem a bledou tváří do kuchyně hostince, měl v sobě odhodlanost bázlivců, kterou nic nezastaví.

"Pán tady není," řekl mu nějaký sluha.

To mu připadalo jako dobré znamení. Šel nahoru.

Ema nebyla nijak na rozpacích, když vstoupil; naopak se omlouvala, že mu zapomněli říci, kde se ubytovali.

"Já jsem to uhodl," řekl Léon.

"Jak?"

Tvrdil, že ho za ní vedla náhoda a instinkt. Začala se usmívat a Léon, aby napravil svou hloupost, vykládal, že strávil celé dopoledne tím, že ji postupně hledal ve všech hotelech ve městě.

"Přece jste se tedy rozhodla, že zůstanete!" dodal.

"Ano," odpověděla, "a neměla jsem to dělat. Člověk si nemá zvykat na nedostupné radovánky, když má tolik jiných povinností..."

"To si dovedu představit..."

"Ba ne, nejste přece žena."

Muži však mají také své starosti a tak rozmluva začala několika filosofickými úvahami. Ema se dlouze rozhovořila o ubohosti lidských náklonností a o věčném osamocení, v němž zůstává pohřbeno lidské srdce.

Mladý muž, buď že chtěl na sebe upoutat pozornost, nebo že prostomyslně napodobil její melancholii, která probouzela jeho vlastní, prohlásil, že se po celou dobu (...)

(......)