Gustave Flaubert
překlad: Miloslav Jirda, Eva Musilová

PANÍ BOVARYOVÁ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II

Když paní Bovaryová přišla do hostince, překvapilo ji, že nevidí dostavník. Hivert na ni čekal třiapadesát minut, ale nakonec přece odjel.

Nic ji přitom k odjezdu nenutilo: dala však slovo, že se ještě ten večer vrátí. Charles na ni ostatně čekal a ona už cítila v srdci tu zbabělou povolnost, která je pro mnoho žen něco jako trest i výkupné za cizoložství.

Kvapně si sbalila kufr, zaplatila účet, najala si drožku; naléhala na čeledína, aby jel rychleji, povzbuzovala ho, každou chvíli chgěla vědět, kolik je hodin a kolik už ujeli kilometrů; nakonec se jim podařilo dostihnout Vlaštovku u prvních domů v Quincampoix.

Sotva dosedla do svého koutku, zavřela oči a otevřela je teprve před návrším, kde zdálky poznala Félicité, která hlídkovala před kovárnou. Hivert zastavil koně a kuchařka, natahujíc se až k okénku, řekla tajuplně: "Milostivá paní, máte jít hned k panu Homaisovi. Je to kvůli něčemu důležitému."

Městečko bylo tiché jako jindy. Na rohu ulic stály malé růžové hromádky, ze kterých se kouřilo do vzduchu, protože byla doba zavařování a v Yonville vyráběl každý svou zásobu zavařenin téhož dne. Ale před lékárníkovým krámem bylo možno obdivovat hromádku mnohem větší, která předčila všechny ostatní: lékárenská laboratoř přece musí mít převahu nad měšťanskými plotnami, všeobecná potřeba nad nápady jednotlivců.

Vstoupila dovnitř. Velké křeslo bylo povaleno a dokonce i Rouenská pochodeň ležela na podlaze mezi dvěma paličkami od hmoždíře. Otevřela dveře z chodby, uprostřed kuchyně mezi hliněnými džbány plnými obraného rybízu, mezi tlučeným cukrem, kostkovým cukrem, váhami na stole a kotlíky na ohni, spatřila všechny Homaisy, malé i velké, v zástěrách, které jim sahaly až k bradě, a s vidličkami v ruce. Justin stál se sklopenou hlavou a lékárník křičel:

"Kdo ti řekl, že pro něj máš chodit do kumbálu?"

"Co je? Co se děje?"

"Co se děje?" odpověděl lékárník. "Zavařujeme, zavařeniny začínají kypět, ale byly by překypěly, protože var je příliš silný, a tak žádám, aby přinesl další kotlík. A on ve své netečnosti, ve své lenosti si jde a sebere mi klíč od kumbálu, který mám viset na hřebíku v laboratoři!"

Tak říkal lékárník podkrovní komůrce plné nářadí a zboží, které potřeboval ve svém povolání. Často tam trávil celé hodiny a lepil nálepky, přeléval lahvičky, převazoval balíčky; považoval tu místnost nejen za skladiště, ale za skutečnou svatyni, odkud pak vycházely vlastnoručně vyrobené pilulky, lektvary, odvary, mazání a medicíny všeho druhu a šířily jeho slávu po celém okolí. Živá duše tam nikdy nevkročila, měl tu komůrku v takové vážnosti, že si tam i sám zametal. Tak tedy lékárna otevřená každému, kdo přišel, byla místem, kde stavěl na odiv svou pýchu, kdežto kumbál byl útočištěm, kde se Homais sobecky uzavíral a s rozkoší se věnoval svým oblíbeným činnostem. Proto mu také Justinova zbrklost připadala jako neslýchaná neúcta a byl červenější než ten rybíz, když opakoval: "Ano, klíč od kumbálu! Klíč, který zamyká (...)

(......)