Gustave Flaubert
překlad: Miloslav Jirda, Eva Musilová

PANÍ BOVARYOVÁ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV

Léon se začal před kamarády tvářit povýšeně, vyhýbal se jejich společnosti a úplně zanedbával své soudní spisy.

Čekal na její dopisy, četl je zas a znovu. Psal jí. Vybavoval si ji celou silou své touhy a svých vzpomínek. Místo aby jeho přání znovu ji spatřit její nepřítomností sláblo, sílilo naopak natolik, že jednoho sobotního rána utekl z kanceláře.

Když v návrší spatřil v údolí kostelní věž s plechovou korouhvičkou otáčející se ve větru, pocítil potěšení, promísené vítězoslavnou ješitností a sobeckým dojetím, jaké asi pociťují milionáři, když se vracejí na návštěvu do rodné vsi.

Potuloval se kolem jejího domu. V kuchyni svítila lampa. Vyhlížel za okny její stín. Nic se neobjevilo.

Když ho uviděla stará Lefrancoisová, vítala ho s velkým halasem a prohlásila, že "je větší a štíhlejší," kdežto Artémise se zdálo, "že zesílil a že je snědší."

Povečeřel v malém sále jako kdysi, ale sám, bez výběrčího, neboť Bineta omrzelo čekat na Vlaštovku, s konečnou platností posunul svou večeři o hodinu dopředu a jídal teď přesně o páté hodině, a to ještě obvykle tvrdil, že se ty staré pendlovky opožďují.

Léon se konečně rozhodl, šel k lékařovým dveřím a zaklepal. Paní byla ve svém pokoji a přišla dolů až za čtvrt hodiny. Pán se zdál nadšen, že ho zas vidí, ale nehnul se z domu celý večer ani celý druhý den.

Samotnou ji uviděl až velice pozdě večer v uličce za zahradou, v téže uličce, kde chodívala s tím druhým! Byla bouřka a oni spolu hovořili pod deštníkem v záři blesků.

Připadalo jim nesnesitelné, že se musí rozloučit.

"Radši umřít!" říkala Ema.

Zmítala hlavou na jeho rameni a plakala.

"Sbohem...! Sbohem! Kdy tě zas uvidím?"

Vrátili se ještě jednou k sobě a znovu se políbili, slíbila mu, že brzy přijde na nějaký způsob, jak by se mohli pravidelně a bez omezení vídat aspoň jednou týdně. Nepochybovala o tom. Dělala si ostatně velké naděje, očekávala peníze.

Proto si také koupila do svého pokoje dvě žluté záclony s širokými pruhy, které jí pan Lheureux vychválil pro jejich láci, toužila po koberci a Lheureux prohlásil, "že to přece nebude stát majlant" a zdvořile se nabídl, že jí nějaký opatří. Nemohla se už bez jeho služeb obejít. Posílala pro něj dvacetkrát za den a on hned všeho nechal, ani slovem nezareptal. Lidem bylo také nepochopitelné, proč u ní každý den obědvá stará Rolletová a proč k ní dokonce chodí na soukromé návštěvy.

Právě v tomto období, začátkem zimy, ji zřejmě popadlo vášnivé zaujetí pro hudbu.

Jednou večer, když ji Charles poslouchal, začala jeden kousek opakovat čtyřikrát za sebou a stále se na sebe zlobila, kdežto on v tom nepoznával žádný rozdíl a povzbuzoval ji: (...)

(......)