Gustave Flaubert
překlad: Miloslav Jirda, Eva Musilová

PANÍ BOVARYOVÁ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V

Bývalo to ve čtvrtek. Vstávala a tiše se strojila, aby nevzbudila Charlese, který by namítal, že se chystá příliš brzy. Potom přecházela sem a tam, zastavovala se před okny a dívala se na náměstí. Rozbřesk prosvítal mezi sloupy tržnice a v bledém jitřním světle bylo na lékárníkově domě se zavřenými okenicemi vidět velká písmena jeho vývěsního štítu.

Když hodiny ukazovaly čtvrt na osm, odcházela k Zlatému lvu, zívající Artémise jí chodila otevírat. Potom pro milostivou paní rozhrábla žhavé uhlíky, zakryté popelem. Ema zůstávala v kuchyni sama. Občas vycházela ven. Hivert beze spěchu zapřahal koně a přitom poslouchal starou Lefrancoisovou, která vystrkovala z okénka hlavu v bavlněném čepci, pověřovala ho různými úkoly a dávala mu k tomu tolik výkladů, že by byly každého jiného popletly. Ema podupávala podrážkou botek na dlážděném dvoře.

Konečně dojedl polévku, oblékl si formanský plášť, zapálil si dýmku, uchopil bič a klidně se uvelebil na kozlíku.

Vlaštovka vyjela mírným klusem a v rozmezí tři čtvrti míle se občas zastavovala, aby nabrala cestující, kteří na ni čekali u kraje cesty před vrátky do dvora a už ji vyhlíželi. Ti, kteří den předtím ohlásili svou jízdu, si dávali na čas, někteří z nich dokonce byli ještě doma v posteli; Hivert volal, křičel, klel, potom slézal z kozlíku a hlučně bušil do dveří. Prasklými okénky fičel dovnitř vítr.

Mezitím se všechny čtyři lavičky zaplnily, vůz ujížděl, jabloně se míhaly jedna za druhou a silnice ubíhala mezi dvěma příkopy plnými žluté vody a neustále se zužovala směrem k obzoru.

Ema ji znala od jednoho konce k druhému, věděla, že po té a té louce přijde telegrafní sloup, potom jilm, stodola nebo cestářova bouda. Někdy dokonce zavírala oči, aby se dala překvapit. Nikdy však neztrácela bezpečný odhad, jakou vzdálenost je ještě nutno urazit.

Konečně se začaly blížit cihlové domky, pod koly duněla země, Vlaštovka proklouzávala kolem zahrad, kde bylo mezi tyčkami plotu vidět sochy, sestřižené tisy, houpačku. Potom se naráz objevilo město.

Svažovalo se dolů jako amfiteátr, nořilo se do mlhy a za mosty se nepravidelně rozšiřovalo. Širý kraj potom jednotvárným zvlněním stoupal dál, až se v dálce setkal s nezřetelným okrajem bledé oblohy. Když se na krajinu hledělo takhle shora, vypadala celá nehybná jako obraz, v jednom rohu se kupily zakotvené lodi, řeka vinula svůj kulatý oblouk pod zelenými kopci a ostrovy podlouhlého tvaru vypadaly na vodě jako velké černé ryby zaražené na jednom místě. Tovární komíny vypouštěly obrovské hnědé chocholy, jejichž konec neustále ulétal. Bylo slyšet hučení sléváren, do něhož zaznívala jasná zvonkohra z kostelů, které se tyčily v mlze. Holé stromy na bulvárech tvořily mezi domy fialové houští a střechy lesknoucí se deštěm se nestejně zrcadlily podle výšky čtvrtí. Občas zavál vítr a odnášel mraky k návrší Sainte-Catherine jako vzdušné vlnobití, které se tiše láme o útesy.

Z nakupení všech těch životů stěsnaných v takovém množství pociťovala (...)

(......)