Gustave Flaubert
překlad: Miloslav Jirda, Eva Musilová

PANÍ BOVARYOVÁ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI

Při cestách, které podnikal za Emou, večeříval Léon často u lékárníka, a považoval za svou povinnost pozvání mu ze zdvořilosti oplatit.

"Velice rád!" odpověděl pan Homais, "však já už se potřebuji trochu povyrazit, vždyť tady usychám. Půjdeme do divadla, do restaurace, vyhodíme si z kopýtka!"

"Ach, miláčku!" zamumlala něžně paní Homaisová, které naháněla strach blíže neurčená nebezpečí, kterým se hodlal vystavovat.

"No copak? Nezdá se ti, že si i takhle dost kazím zdraví, když tu žiju pořád mezi těmi lékárenskými výpary? Taková je ostatně ženská povaha, ženy žárlí na Vědu a potom mají námitky i proti nejoprávněnějšímu rozptýlení. Nevadí, počítejte se mnou, v nejbližší době se objevím v Rouenu a půjdeme se spolu rozšoupnout."

Kdysi by lékárníka nenapadlo užít takového výrazu, ale nyní si liboval v jakémsi žertovném, pařížském způsobu řeči, který mu připadal vrcholně elegantní, a stejně jako jeho sousedka paní Bovaryová, vyptával se zvědavě Léona na mravy hlavního města.

Dokonce mluvil argotem, aby ohromil... měšťáky: říkal pajzl, sekáč, frajer, fešanda z Bréda-Street a místo jdu říkal už se valím.

Jeden čtvrtek se tedy Ema ke svému velkému překvapení setkala v kuchyni u Zlatého lva s panem Homaisem v cestovním obleku, byl zahalen v jakémsi starém plášti, který na něm ještě nikdo neviděl, v jedné ruce držel kufr, ve druhé nánožník z lékárny.

Nikomu se se svým úmyslem nesvěřil, aby veřejnost nepoplašil svou nepřítomností.

Pomyšlení, že znovu spatří místa, kde prožil mládí, ho patrně rozjařovalo, neboť celou cestu nepřestal řečnit, jakmile byli na místě, svižně vyskočil z vozu a šel hledat Léona. Marně se písař bránil, pan Homais ho odvlekl do velké kavárny Normandie, vkročil tam majestátně, aniž smekl, neboť smekat klobouk ve veřejné místnosti mu připadalo venkovské.

Ema čekala na Léona tři čtvrti hodiny. Nakonec za ním běžela do kanceláře a pohroužena do všemožných dohadů obviňovala ho z lhostejnosti, sobě vyčítala slabost a strávila dopoledne s tváří přitisknutou k okennímu sklu.

Ve dvě hodiny spolu oba muži ještě seděli u stolu jeden proti druhému. Velký sál se prázdnil, roura od kamen ve tvaru palmy se u bílého stropu rozevírala jako pozlacená kytice a vedle nich za oknem bublal na slunci malý vodotrysk v mramorové nádrži, v níž se odráželi tři humři, rozložení mezi chřestem a řeřichou ke křepelkám položeným na boku a nakupeným na sebe.

Homais byl v sedmém nebi. Ačkoli byl více opojený přepychem než dobrým jídlem, přece jen mu pomardské víno trochu stouplo do hlavy, a když se objevila omeleta s rumem, začal pronášet nemravné teorie o ženách. Jeho nejvíce přitahuje chic. Miluje elegantní úbor v dobře zařízeném pokoji, a pokud jde o tělesné vlastnosti, nepohrdne pořádným kusem.

Léon zoufale hleděl na hodiny. Lékárník pil, jedl, mluvil.

"Vy to v Rouenu jistě nemáte lehké," řekl najednou. "Ostatně ta vaše láska nebydlí daleko."

A když se mladík zarděl, pokračoval:

"No tak, ruku na srdce! (...)

(......)