Gustave Flaubert
překlad: Miloslav Jirda, Eva Musilová

PANÍ BOVARYOVÁ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII

Druhý den zachovala stoický klid, když se dostavil soudní vykonavatel pan Hareng se dvěma svědky, aby sepsal protokol o exekuci.

Začali Bovaryovou ordinací a nezapsali frenologickou hlavu, neboť ji označili za předmět nutný k provozování živnosti, ale v kuchyni spočítali všechny talíře, hrnce, židle, svícny a v ložnici všechny drobnosti na poličce. Prozkoumali její šaty, prádlo, koupelnu a celá její existence až do těch nejintimnějších podrobností ležela vystavena pohledům tří mužů jako pitvaná mrtvola.

Pan Hareng upjatý v úzkém černém fraku, s bílým nákrčníkem a s kalhotami nataženými spodními poutky občas opakoval: "Dovolíte, milostivá paní? Dovolíte?"

Často vykřikoval:

"Rozkošné...! Moc pěkné!"

Potom psal dál, namáčeje brk do kalamáře z rohovinyl, který držel v levé ruce.

Když skoncovali s pokoji, odebrali se nahoru na půdu.

Měla tam psací pult, kde byly zamčeny Rodolphovy dopisy. Musela ho otevřít.

"Á, korespondence," řekl pan Hareng s diskrétním úsměvem. "Ale dovolte, musím se přesvědčit, neobsahuje-li krabice ještě něco jiného."

A naklonil zlehka papíry, jako by z nich chtěl vytřepat zlaťáky.

Zmocnilo se jí rozhořčení, když viděla tu tlustou ruku, ty červené slimákovitě měkké prsty svírat stránky, ve kterých kdysi tlouklo její srdce.

Konečně odešli. Vešla Félicité. Ema ji poslala hlídat, aby odvedla Bovaryho, a hlídače svršků usídlili v podkroví, přísahal, že se odtud nehne.

Během večera se jí Charles zdál ustaraný. Ema ho úkosem pozorovala úzkostlivým pohledem, měla dojem, že ve vráskách na jeho tváři čte obvinění. Potom když spočinula pohledem na krbu ozdobeném čínskými stínidly, na širokých záclonách, na křeslech, zkrátka na všech těch věcech, které jí trochu oslazovaly hořkost života, pocítila výčitku či spíše nesmírnou lítost, která její vášeň jen ještě jitřila, místo aby ji utlumila. Charles klidně prohrabával oheň, s oběma nohama na kozlíku.

Jednu chvíli hlídač, který se ve svém úkrytu asi nudil, nahoře trochu zašramotil.

"To tam nahoře někdo chodí?" zeptal se Charles.

"Ne," odpověděla, "jeden z vikýřů zůstal otevřený a lomcuje s ním vítr."

Druhý den v neděli odjela do Rouenu, aby obešla všechny bankéře, které znala podle jména. Byli na venkově nebo na cestách, a ty, které zastihla, žádala o peníze, zapřísahala se, že je potřebuje a že je vrátí. Někteří se jí vysmáli do tváře, všichni odmítli.

Ve dvě hodiny běžela k Léonovi, zabušila mu na dveře. Dlouho nikdo neotevíral. Konečně se objevil.

"Co tě přivádí?"

"Vyrušuji tě?"

"Ne... ale..."

A přiznal, že si domácí nepřeje, aby přijímali "dámské návštěvy".

"Musím s tebou mluvit," řekla.

Sahal po klíči. Zarazila ho.

"Ne, tam ne. U nás."

A šli do svého pokoje v Buloňském hotelu.

Po příchodu vypila velkou sklenici vody. Byla velice bledá. Řekla mu:

"Léone, prokážeš mi službu."

Pevně mu sevřela obě ruce a zatřásla s nimi dodávajíc: "Poslyš, potřebuji osm tisíc franků."

"Ty ses zbláznila!"

"Zatím ještě ne."

A (...)

(......)