Gustave Flaubert
překlad: Miloslav Jirda, Eva Musilová

PANÍ BOVARYOVÁ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

BÁSNÍK ROMÁNOVÉ PRÓZY

"Začal jsem včera večer svůj román," píše v červenci 1851 Gustave Flaubert své "Múze" Louise Coletové. "Už teď tuším stylistické nesnáze, které mě děsí. Není tak jednoduché být prostým."

Románem, o němž tu hovoří, je Paní Bovaryová, která se měla objevit na stránkách revue o pět let později. Touto zmínkou ve Flaubertově korespondenci je tedy zcela přesně datován okamžik, kdy začalo vznikat dílo, jež se stalo jedním z mezníků ve vývoji francouzské prózy.

Autorovi, jehož všechny dosavadní literární práce zůstaly nepublikovány a byly známy jen nejdůvěrnějším přátelům, je v této chvíli přibližně třicet let. Narodil se v Rouenu 13. prosince

1821 jako syn vynikajícího chirurga a hmotná situace rodiny ho nenutila k žádné horlivosti v úsilí o praktickou životní kariéru.

V letech 1840 až 1843 studoval v Paříži s nechutí a neúspěšně práva, a když pak v říjnu roku 1843 u něho propukl první z těžkých záchvatů epileptoidní hysterie, které ho budou trýznit po celý život, právnického studia se vzdal a žil nadále jen svým zájmům uměleckým. Rodinný majetek mu dovoloval nezávislou existenci, nerušenou materiálními starostmi, a ani vnější úspěchy umělecké ho nelákaly tolik, aby příliš toužil uplatnit se na literárním jevišti své doby. Nebyl to ostatně – přes svoji nervovou chorobu – žádný plaše sentimentální neduživec, který se uchyluje do ústraní proto, aby šetrně hospodařil se svou skrovnou zásobou vitální síly. Naopak, fyzicky robustní, temperamentní, plný odporu k moralistním konvencím a klerikálnímu pokrytectví, s vydatným smyslem pro groteskní karikaturu (Rabelais patřil po celý život k jeho milovaným autorům), prožil celou řadu citových vzplanutí, smyslné vášně i vřelých přátelských citů, a dokonce i jeho pesimistická mizantropie – živící se v raném mládí byronským romantismem – má ráz spíše sarkasticky agresívní než melancholicky bolestínský. Jeden rys je však u něho od nejútlejšího mládí nad jiné typický: sklon ironicky rozpitvat každou vlastní iluzi, prohlédnout marnost každého vášnivého vznětu, stopovat kořeny citových hnutí až k jejich nejutajovanějším zdrojům. Od romantických hrdinů zklamávaných prostředností života, který je obklopuje, odlišuje ho však cosi velmi podstatného: Flaubert své deziluze nezatracuje, neproklíná osud, který ho nadal touto pitvající analytickou vlohou, nepokládá ji za nepřítelkyni poezie. Naopak: "Jaká je to hloupost," prohlašuje jako třiadvacetiletý, "chválit napořád lež a říkat: Poezie žije z iluzí. Jako by deziluze nebyla sama sebou stokrát poetičtější!" Výrok na pohled paradoxní, ale otevírající nám cestu k pochopení jeho povahy i jeho umění, ukazující nám, jak právě jen v oné prchavé chvíli, kdy se vznět srdce mění v chladně spalujícím pohledu v rozplývající se dým, dochází u Flauberta k pomíjivému smíru dvou protichůdných složek jeho osobnosti, exaltované

senzitivity a břitkého, sarkastického rozumu, v němž neurčitě rozpoznáváme povahové dědictví jeho venkovansky (...)

(......)