Gustave Flaubert
překlad: Miloslav Jirda, Eva Musilová

PANÍ BOVARYOVÁ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI

Příštího dne poslal Charles pro dcerku. Ptala se po mamince.

Řekli jí, že maminka odjela a že jí přiveze hračky. Berta o ní pak ještě několikrát mluvila, ale jak dny míjely, přestala na ni myslet. Veselost děvčátka Charlese hluboce rmoutila a navíc musel snášet lékárníkovy nesnesitelné projevy útěchy.

Brzy začaly zas peněžní starosti; pan Lheureux znovu popichoval pana Vincarta a Charles se zavázal platit nehorázné částky, za nic na světě by totiž nepřipustil, aby se prodal sebenepatrnější kus nábytku, který patřil jí. Matka z toho byla nanejvýš rozhořčena. Rozčílil se víc než ona. Úplně se změnil. Opustila jeho dům.

Potom se z toho všichni snažili vytěžit. Slečna Lempereurová požadovala honorář za šest měsíců, ačkoli Ema u ní neměla ani jednu hodinu (i když kdysi Charlesovi ukázala onu stvrzenku); byla to dohoda mezi oběma ženami. Majitel půjčovny knih žádal o vyrovnání předplatného za tři roky, stará Rolletová poštovné za nějakých dvacet dopisů, a když se Charles vyptával na podrobnosti, měla tolik jemnocitu, že odpověděla:

"To já nevím! Nějaké obchodní záležitosti."

Při každém účtu, který platil, doufal Charles, že tím je to skončeno. Objevovaly se však další a další.

Požadoval nedoplatky za někdejší lékařské návštěvy. Ukázali mu dopisy, které rozesílala jeho žena. Potom se musel omlouvat.

Félicité teď nosila paniny šaty, ne všechny, protože některé si ponechal a chodil se na ně dívat do Eminy šatny, kam se zavíral.

Félicité měla přibližně stejnou postavu, a když ji spatřil zezadu, podléhal Charles často iluzi a volal na ni: "Ach, zůstaň!

Zůstaň!"

Avšak o svatodušních svátcích utekla Félicité s Theodorem z Yonville, ukradla ze šatníku všechno, co tam ještě zbývalo.

V té době mu tako paní Dupuisová, vdova, s potěšením oznámila "sňatek svého syna pana Léona Dupuise, notáře v Yvetot, se slečnou Leocadií Leboeufovou z Bondeville". V blahopřání, které jí Charls zaslal, napsal také větu:

"Jak by se z toho radovala moje ubohá žena!"

Jednoho dne, když bezcílně bloumal po domě, vyšel až nahoru na půdu, ucítil pod trepkou zmuchlanou kuličku jemného papíru.

Rozbalil ji a četl: "Emo, odvahu, odvahu! Nechci být příčinou Vašeho životního neštěstí." Byl to Rodolphův dopis, zapadl na zem mezi bedny a zůstal tam, vítr z vikýře ho zavál ke dveřím. A Charles zůstal nehybně a s otevřenými ústy stát na témže místě, kde kdysi zoufalá Ema, bledší ještě než nyní on, chtěla zemřít.

Konečně objevil dole na druhé stránce malé R. Co to je? Pak si vzpomněl na Rodolphovy časté návštěvy, na to, jak náhle zmizel a jak rozpačitě se choval, když se s ním od té doby dvakrát nebo třikrát setkal. Avšak uctivý tón dopisu ho zmýlil.

"Třeba se milovali platonicky," řekl si.

Charles ostatně nepatřil k lidem, kteří chtějí přijít věcem na kloub, ucouvl před důkazy a jeho neurčitá žárlivost se rozplynula v nesmírnosti jeho žalu.

"Všichni ji museli zbožňovat," usoudil. Každý muž po ní jistě toužil. Připadala mu proto ještě (...)

(......)