John Grisham

BRATRSTVO
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

28

Po třech dnech, kdy na Wese a Chapa narážel na každém kroku, si Trevor potřeboval odpočinout. Oni s ním chtěli snídat, obědvat i večeřet. Chtěli s ním jezdit domů, chtěli ho hodně brzy ráno vozit do práce. To málo, co zbylo z jeho advokátní praxe, řídili sami - Chap jako asistent a Wes jako šéf kanceláře - a oba jej mučili nekonečným vyptáváním, protože právnické práce bylo třeba odvést po čertech málo.

Nijak ho tedy nepřekvapilo, když oznámili, že jej chtějí odvézt i do Trumble. Vysvětloval, že šoféra nepotřebuje. Že tu cestu urazil ve svém věrném Broukovi už hodněkrát a že to sám zvládne. To je naštvalo; začali mu vyhrožovat, že zavolají svému klientovi a požádají o instrukce.

"Jen si tomu páprdovi zavolejte, sakra," zuřil Trevor - a oni zařadili zpátečku. "Nebude mi přece kecat do života."

Jejich klient ovšem právě to dělal a oni to všichni dobře věděli. Teď šlo jen o peníze. Trevor už ze sebe udělal Jidáše.

Odjel z Neptune Beach a v Broukovi seděl sám, ovšem za ním jela bílá dodávka, jejíž posádku neměl nikdy spatřit. Ani ty lidi vidět nechtěl. Čistě ze zlomyslnosti najednou zajel k samoobsluze pro šestiplechovkové balení piva a náramně se bavil, když za ním dupli na brzdy a málem do něj vrazili. Jakmile vyjel z města, sunul se pomalu jako hlemýžď, popíjel pivo, vychutnával si soukromí a říkal si, že se už zbytkem těch třiceti dnů nějak protrpí. Pro milion dolarů by se protrpěl čímkoli.

První bodnutí pocitu viny pocítil až kousek před vesnicí Trumble. Zvládne to? Za chvíli se setká se Spicerem, s klientem, který mu věří, se svým společníkem ve zločinu. Dokáže se tvářit, jako by bylo všechno v nejlepším pořádku, ačkoli celý rozhovor bude nahrávat vysokofrekvenční mikrofon, který mu dali do aktovky? Dokáže si jako by nic vyměnit se Spicerem poštu, když ví, že všechny dopisy prohlížejí? Navíc vlastně háže za hlavu svou právnickou kariéru, věc, které kdysi dosáhl jen s velkým úsilím a na kterou býval hrdý.

Prodává svou morálku, svoje zásady. Stojí duše za milion babek? Jenže je pozdě. Peníze jsou v bance. Napil se piva a pohasínající ohýnky viny spláchl.

Spicer je gauner, Beech a Yarber zrovna tak - a on, pan Trevor Carson, je vinen stejně. Mezi zloději nejde o žádnou čest, pořád si tiše opakoval.

Když šli po chodbě do hovorny, Link ucítil, že právníkovi táhne z pusy pivo. Jakmile došli na místo, Trevor nahlédl dovnitř. Uviděl Spicera napůl ukrytého za novinami a najednou znervózněl. Co je to za póvl, takový právník, který si na důvěrnou schůzku s klientem nese odposlech? Pocit viny zasáhl Trevora jako padající cihla, ale cesty zpátky už nebylo.

Mikrofon byl velký skoro jako golfový míček a Wes jej puntičkářsky instaloval na dno Trevorovy otřískané a ošoupané kožené aktovky. Byl nesmírně výkonný a snadno přenese rozhovor k anonymním lidem v dodávce. V ní jsou i sami Wes a Chap, mají na uších sluchátka a poslouchají celí žhaví.

"Brý odpoledne, Joe Royi," začal Trevor.

"Dobrý," kývl Spicer.

"Ukázat aktovku," poručil Link. Zběžně ji přejel očima. "Asi v pořádku," usoudil. Trevor varoval Wese a Chapa, že Link do tašky někdy nakoukne. Mikrofon byl schovaný pod štůskem papírů.

"Tady je pošta," ozval se Trevor.

"Kolik?" chtěl vědět Link.

"Osm."

"Vy něco máte?" zeptal se Link Trevora.

"Ne, dneska nic," zavrtěl Spicer hlavou.

"Budu venku," oznámil Link.

Dveře se zavřely; ozvaly se kroky a pak zavládlo ticho. Velice dlouhé ticho. Ani hlásku. Právník a jeho klient si neřekli ani slovo. Lidé v bílé dodávce čekali celou věčnost, až jim konečně bylo jasné, že se něco stalo.

Když Link vycházel z místnůstky, Trevor rychle a nešikovně odložil aktovku za dveře, na podlahu, a tam také po celou dobu jejich rozhovoru neškodně ležela. Link si toho všiml, ale nijak to nekomentoval.

"Proč tohle?" zeptal se Spicer.

"Je prázdná," pokrčil Trevor rameny. "Ať je vidět na průmyslový televizi. Nemáme co skrývat." Trevor se nechal přemoct posledním krátkým záchvatem poctivosti. Příští rozhovor s klientem možná nechá napíchnout, ale tenhle ne. Wesovi a Chapovi jednoduše řekne, že aktovku odnesl bachař a že se to občas stává.

"No to je jedno," přešel to Spicer a listoval poštou, dokud nenarazil na dvě poněkud naditější obálky. "Tohle jsou ty peníze?"

"Jsou. Musel jsem vzít i pár stovek."

"Proč? Říkal jsem jasně dvacky a padesátky."

"Prostě jsem je nesehnal. Nečekal jsem, že budu potřebovat tolik hotovejch peněz."

Joe Roy si prohlédl adresy na ostatních dopisech. "Tak jak bylo ve Washingtonu?" zeptal se pak poněkud jízlivě.

"Těžkej oříšek. Je to na předměstí, firma má otevřeno nonstop, sedm dnů v týdnu, u schránek je pořád nějaký zřízenec a kolem je dost provoz. Dobrá ochranka. Ale zjistíme to."

"Koho jsi najal?"

"Jednu firmu z Chevy Chase."

"Vrkni jméno."

"Co to má bejt - vrkni jméno?"

"Řekni mi, jak se ten detektiv z Chevy Chase jmenuje."

Trevor jen vypoulil oči; fantazie ho nechala na holičkách. Spicer má něco za lubem, tmavé vodnaté oči se mu zlověstně lesknou. "Nepamatuju si to," bránil se Trevor.

"Kde jsi bydlel?"

"Co blbneš, Joe Royi?"

"Chci slyšet jméno hotelu."

"Proč?"

"Mám na to právo. Jsem tvůj klient. Platím ti výdaje. Kde jsi bydlel?"

"V Ritzu-Carltonu."

"Ve kterým?"

"Já nevím. V Ritzu-Carltonu."

"Jsou tam dva. Ve kterým?"

"Nevím. Nebylo to ve středu města."

"S jakou společností jsi letěl?"

"Přestaň, Joe Royi. Co tě bere?"

"S jakou společností?"

"S Deltou."

"Číslo letu?"

"Nepamatuju si."

"Vracel ses včera. Není to ani čtyřiadvacet hodin. Jaký bylo to číslo letu?"

"Nevzpomínám si."

"Byl jsi v tom Washingtonu vůbec?"

"Jasně že byl," tvrdil Trevor, ale trochu se neupřímně zajíkl. Neměl ty lži naplánované, a tak se hroutily, sotva je vymyslel.

"Neznáš číslo letu, nevíš, ve kterým hotelu jsi bydlel, nepamatuješ si jméno detektiva, se kterým jsi byl dva dny. Myslíš si, že jsem hlupák?"

Trevor neodpověděl. Nedokázal myslet na nic než na mikrofon v aktovce a na to, jakou má kliku, že ji nechal venku. Bude lepší, když Wes a Chap neuslyší, jak mu Spicer dává do těla.

"Chlastal jsi, co?" zaútočil Spicer.

"Ano," kývl Trevor a byl rád, že si na chvilku může odpočinout od lhaní. "Cestou jsem se stavil a koupil jsem si pivko."

"Nebo dvě."

"Jo, dvě."

Spicer se opřel o lokty a jeho tvář se k právníkovi přiblížila na půl cesty přes stůl. "Mám pro tebe špatnou zprávu, Trevore. Dostals padáka."

"Cože?"

"Vyletěls. Máš kopačky. Vylili tě."

"Mě nemůžeš vyhodit."

"Zrovna se stalo. Máš okamžitou výpověď. Bratrstvo rozhodlo jednohlasně. Požádáme správce, aby tvoje jméno vyškrtl ze seznamu právních zástupců. Dneska odejdeš, Trevore, a už se nevrátíš."

"Proč?"

"Protože lžeš, moc piješ, flákáš práci a vůbec jsi přišel o většinu důvěry klientů."

To byla víceméně pravda, ale Trevora to přesto zabolelo. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že budou mít dost odvahy se jej zbavit. Zaťal zuby. "A co naše podnikání?" optal se.

"Rozdělíme se bez problémů. Ty si necháš svoje peníze, my naše."

"Kdo to bude venku řídit?"

"To je naše starost. Však ty si poctivou obživu najdeš... jestli to dovedeš."

"Co ty víš o poctivý obživě?"

"Víš co, Trevore? Vypadni. Seber se, zmiz, těšilo nás."

"To zrovna," zavrčel - a ze zmateného víru myšlenek se vylouply dvě. Především ta, že Spicer poprvé za týdny nepřinesl žádné dopisy. A pak ty peníze. Na co potřebují pět táců? Nejspíš aby podmázli nového právníka. Naplánovali si léčku dobře, využili výhody, kterou mají vždycky, protože si můžou dát na čas. Tři zchytralí pánové, co mají času na rozdávání. To není fér.

Hrdost jej přinutila vstát. "Je mi líto, že to tak muselo skončit," řekl a napřáhl ruku.

Spicer mu jí bez valného nadšení potřásl. Hlavně už zmiz, řekl by něj raději.

A když se naposledy podívali jeden druhému do očí, Trevor řekl téměř šeptem: "Je to Konyers. Má hodně peněz. A moci. Ví o vás."

Spicer vyskočil jako kočka. Najednou měli tváře jen pár centimetrů od sebe. "Sledujou tě?" zeptal se také šeptem.

Trevor přikývl a mrkl. Pak sáhl po klice. Zvedl aktovku a Linkoví neřekl slovo. A co také? Bohužel, starouši, ta tisícovka měsíčně, co ti zůstávala za nehty, je pryč. Je ti to líto? Tak se běž zeptat pana soudce Spicera, proč k tomu došlo.

Nechal to plavat. Točila se mu hlava, viděl trochu rozmazaně, a alkohol ne a ne pomoct. Co řekne Wesovi a Chapovi? To je teď hlavní. Dají se do něj, sotva se k němu dostanou.

Rozloučil se s Linkem, pak vepředu v recepci s Vincem a Mackeym a s Rufusem, bylo to jako vždycky, a přece naposledy, a pak vyšel na pálící sluníčko.

Wes a Chap parkovali tři auta od něj. Chtěli by s ním mluvit, ale jistota je jistota. Trevor si jich nevšímal, hodil aktovku na sedadlo spolujezdce a nasedl do Brouka. Dodávka jela za ním pryč od vězení a pak oba vozy pomalu zamířily po hlavní silnici k Jacksonvillu.

 

K rozhodnutí zbavit se Trevora dospěli s nejvyšší soudcovskou rozvahou. Strávili zalezlí ve své místnůstce celé hodjny a vpíjeli se do papírů v Konyersově složce, až nakonec znali všechny dopisy zpaměti. Nachodili kilometry po běžecké dráze, sami tři, a porovnávali jednotlivé scénáře dalšího postupu. Chodili spolu na jídlo, hráli spolu karty, pořád si šeptem vyměňovali nové teorie o tom, kdo asi prohlíží jejich poštu.

Jejich nejbližším spolupachatelem byl Trevor - a Trevor byl jediný, koho mohli ovládat. Pokud by něco pokaňhaly jejich oběti, nenadělají s tím nic. Ale pokud si nedovede dávat pozor na záda jejich právník, musejí ho propustit. V první řadě není typ člověka, který by vzbuzoval důvěru. A kolik dobrých a důvěryhodných právníků by taky riskovalo kariéru kvůli plánu na vydírání homosexuálů?

Při úvahách o tom, jak se zbavit Trevora, váhali nad jedinou věcí - měli strach, co by mohl provést s jejich penězi. Upřímně řečeno očekávali, že je ukradne, a v tom by mu nemohli zabránit. Odhodlali se ale to riziko podstoupit pro vidinu většího zisku skrze pana Aarona Lakea. A měli pocit, že pokud se Lakeovi chtějí dostat k tělu, Trevora odstavit musejí

Spicer jim slovo od slova vylíčil, jak schůzka s právníkem proběhla. Ohromilo je to, co mu Trevor na konci pošeptal. Tak Konyers dal Trevora hlídat. Znamená to, že Lake o Bratrstvu ví? A kdo tedy opravdu je Konyers? Proč to Trevor zašeptal a proč nechal aktovku přede dveřmi?

Zkoumali situaci s pečlivostí, jaká je vlastní snad právě jen partě nudících se soudců, a otázky se jen valily. Hned za nimi se rodila strategie.

 

Trevor už si v čerstvě vyčištěné a nablýskané kuchyňce dělal kávu, když nenápadně vešli Wes a Chap a zamířili rovnou k němu.

"Co se stalo?" zeptal se Wes. Mračili se a působili dojmem, že je už nějakou dobu sžírají starosti.

"Co jako?" divil se Trevor, jako kdyby všechno šlo báječně.

"Co se stalo s mikrofonem?"

"Jo tohle. Bachař si vzal aktovku a nechal ji venku "

Podívali se na sebe a zamračili se ještě víc. Trevor nalil do stroje na kávu vodu. Agenti pečlivě zaznamenali, že si dělá kávu, ačkoli už je po páté odpoledne.

"Proč to udělal?"

"To je normální. Tak jednou za měsíc bachař odnese tašku při návštěvě ven."

"Prohledal ji?"

Trevor pozoroval, jak káva odkapává, aby nemusel dělat nic jiného. Všechno je v naprostém pořádku. "Jen tak to zběžně prohlíd jako vždycky, ostatně mám dojem, že u toho snad i zavírá oči. Vyndal dopisy a pak to odnesl. Mikrofonu se nic nestalo."

"Všiml si těch tlustších obálek?"

"Jasně že ne. Jen klid."

"A schůzka proběhla dobře?"

"Jako obyčejně, až na to, že Spicer pro mě neměl žádnou poštu, což je poslední dobou trochu vzácnost, ale taky se to stává. Až za dva dny pojedu zase, navalí mi hromadu dopisů a bachař se aktovky ani nedotkne. A vy uslyšíte každý slovo. Dáte si kafe?"

Jako na povel se uvolnili. "Díky, ale radši půjdeme," odpověděl Chap. Museli podávat hlášení, zodpovídat otázky. Už vyrazili ke dveřím, ale Trevor je zarazil.

"Heleďte, chlapci," oslovil je zdvořile, "já se fakt dokážu oblíknout sám a vločky z misky umím zbaštit taky, konečně jsem to dělal roky. A rád bych otevřel kancelář až tak v devět. Je to moje kancelář, takže otevíráme v devět a ani o minutu dřív. Rád vás tu uvidím v tu nekřesťanskou ranní hodinu, ale ať tu nejste v osm padesát pět. Nelezte do mýho domu a do devíti ani do my kanceláře. Rozuměli?"

"Jistě," kývl jeden z nich, načež oba zmizeli. Skutečně jim to bylo jedno. V kanceláři, v domě, v autě a teď už i v aktovce se to jejich štěnicemi jen hemžilo. Věděli o něm i to, kde si kupuje pastu na zuby.

Trevor vypil celý kafáč a vystřízlivěl. Pak zahájil pečlivě naplánované kroky. Připravoval si je od chvíle, kdy odejel z Trumble. Předpokládal, že ho tamti hoši z bílé dodávky sledují. Že mají svoje hračičky a hejblátka, mikrofony a štěnice. Wes a Chap s nimi určitě umějí zacházet. A peněz na to mají po libosti. Musíš počítat s tím, že vědí všechno, říkal si, popusť uzdu fantazii a představuj si, že slyší každé slovo, že tě pořád sledují, že vždycky přesně vědí, kde jsi.

Čím budeš paranoidnější, tím máš větší šanci uniknout.

Jel do pětadvacet kilometrů vzdáleného nákupního střediska u Orange Parku, v místech, kde se jacksonvillská zástavba šíří na jih. Potuloval se, okukoval výlohy, u téměř prázdné samoobsluhy s potravinami si dal pizzu. Nejradši by jako šipka zaběhl za regál s oděvy, schoval se a čekal, až se zešeří. Odolal tomu. V obchodě s elektronikou si koupil malý mobil. V ceně balení byly na měsíc předplacené dálkové hovory. Trevor měl to, co potřeboval.

Domů se vrátil po deváté s naprostou jistotou, že jej sledují. Zapnul televizi, pustil zvuk naplno a udělal si další kávu. Zalezl do koupelny a nacpal si všechnu hotovost do kapes.

O půlnoci, když byla naprostá tma a dalo se předpokládat, že on sám tvrdě spí, vyklouzl zadním vchodem a zmizel ve tmě. Vzduch byl svěží, na nebi svítil úplněk a on se ze všech sil snažil chovat se, jako by se prostě jen šel projít na pláž. Měl na sobě pytlovité kalhoty podobné montérkám, které jako by se skládaly jen ze samých kapes, dvě džínové košile a příliš velkou větrovku, pod jejíž podšívku nacpal peníze. Celkem měl Trevor u sebe schovaných osmdesát tisíc dolarů; vlekl se podél moře k jihu, jako by si prostě vyšel na půlnoční procházku.

Po kilometru zrychlil krok. Když ušel kilometrů pět, byl už vyčerpaný, ale spěchat prostě strašně potřeboval. Spánek a odpočinek budou muset počkat.

Odbočil z pláže a vešel do ohavné recepce ošuntělého motelu. Na dálnici A1A nebyl žádný provoz; nikde tu neměli otevřeno, jen právě v motelu a o pořádný kus dál v obchodě se smíšeným zbožím.

Dveře zakřápaly dost hlasitě, aby se recepční probral. Někde vzadu byla puštěná televize. "Dobrý večer," pozdravil jej obtloustlý mladík, kterému nemohlo být víc než dvacet. "Potřebujete pokoj?"

"Kdepak," zavrtěl hlavou Trevor, zvolna vytáhl ruku z kapsy a s ní tlustý štůsek bankovek. Začal je brát jednu po druhé a rozkládat úhledně po pultě. "Potřebuju s něčím pomoct."

Recepční pozoroval peníze a pak obrátil oči v sloup. Zdejší pláže přitahují všelijaké lidi. "U nás pokoje tolik nestojej," trval si na svém.

"Jak se jmenuješ?" chtěl vědět Trevor.

"No, já nevím... řekněme, že Sammy Sosa."

"Tak hele, Sammy. Tady je tisíc babek. Dostaneš je, když mě odvezeš do Daytona Beach. To máš hodinu a půl."

"To mám tři hodiny, protože pak musím zpátky."

"No prosím. Stejně je to přes tři stovky za hodinu. Kdy sis naposled vydělal tři sta babek za hodinu?"

"To už je hodně dlouho. Ale já nemůžu. Vidíte, že mám noční. Musím tu být až do osmi."

"Komu to patří?"

"Šéf bydlí v Atlantě."

"Kdy se tu naposledy stavil?"

"V životě jsem ho neviděl."

"No jasně. Kdyby ti patřila takováhle žumpa, chodil bys tam na kontrolu?"

"Není to tak zlý. Máme barevnou televizi zadarmo a ve většině pokojů funguje i klimatizace."

"Je to žumpa, Sammy. Můžeš klidně zamknout, odjet, vrátit se za tři hodiny - a nikdo se to nikdy nedozví."

Sammy se znovu podíval na peníze. "Vás honěj policajti nebo co?"

"Ne. A nemám zbraň. Prostě spěchám."

"Tak o co jde?"

"O rozvod, Sammy. Mám trochu peněz. Moje žena je všechny chce a sehnala si pár fakt hnusnejch advokátů. Musím zmizet."

"Když máte prachy, proč nemáte auto?"

"Podívej, Sammy. Bereš to, nebo ne? Jestli ne, zajdu si támhle do krámu a najdu si někoho, kdo má dost rozumu, aby ty prachy bral."

"Dva tisíce "

"Za dva tisíce to uděláš?"

"Jo."

Auto bylo horší, než Trevor čekal. Byla to stará honda a ani Sammy, ani nikdo z předešlých majitelů se neobtěžovali v ní uklízet. Ale dálnice A1A byla liduprázdná a cesta do Daytona Beach jim zabrala přesně devadesát osm minut.

Dvacet minut po třetí ráno honda zastavila před grilem s celonočním provozem a Trevor vystoupil. Poděkoval Sammymu, rozloučil se s ním a díval se, jak odjíždí. Vešel dovnitř, dal si kávu a povídal si se servírkou tak dlouho, až ji byl s to přimět, aby mu půjčila místní telefonní seznam. Pak si poručil palačinky, vyndal nový mobil a začal se ve městě orientovat.

Nejbližším letištěm bylo mezinárodní letiště v Daytona Beach. Pár minut po čtvrté s ním taxi zastavilo před hlavním terminálem. Na makadamové ploše hnízdily v úhledných řadách desítky malých letadel. Propustil taxikáře a zadíval se na ně. Aspoň jedno určitě bude volné i takhle narychlo, říkal si. Potřebuje jedno jediné, pokud možno dvoumotorové.