John Grisham

BRATRSTVO
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

29

Zadní ložnici domku proměnili v jednací místnost - srazili k sobě na délku čtyři skládací stolky. Dlouhý stůl byl zavalený novinami, časopisy a krabicemi od koblih. Každé ráno v půl osmé se Klocknerův tým scházel u kávy a sladkého pečiva; probíralo se, co se dělo v noci, plánovalo se, co se bude dít přes den. Vždycky tam byli i Wes a Chap a s nimi ještě šest nebo sedm jiných - přišlo na to, kdo zrovna přijel z Langley. Někdy se tu usadili i technici z předního pokoje, i když Klockner jejich přítomnost nevyžadoval. Teď, když dělá Trevor pro ně, potřebují na jeho sledování méně lidí.

Aspoň si to mysleli. Až do půl osmé technika nehlásila u něj doma žádný pohyb, což u člověka, který chodívá spát opilý a vstává pozdě, nebylo tak docela nezvyklé. V osm, to byl Klockner pořád ještě na poradě, zavolal do domu jeden z techniků a předstíral, že si spletl číslo. Po třech zazvoněních se zapnul záznamník a Trevor jim oznámil, že není doma a ať laskavě zanechají vzkaz. Občas, když se snažil si přispat, se to stávalo, ale obyčejně to zabralo a on se vyhrabal z postele.

V půl deváté Klocknerovi oznámili, že v domě panuje naprostý klid; není slyšet sprcha, rádio, televize, stereo, prostě žádné z obvyklých zvuků.

Bylo vcelku možné, že se opil sám doma, i když věděli, že večer u Petra nestrávil. Jel jen do nákupního střediska a domů dorazil na pohled střízlivý.

"Možná spí," krčil Klockner nevzrušeně rameny. "Kde má auto?"

"Před domem."

V devět Wes a Chap zaklepali na Trevorovy dveře, a když se nic nedělo, otevřeli si. Když ohlásili, že auto je stále na místě, ale po Trevorovi ani vidu, v pronajatém domku začalo být živo. Klockner nepropadl panice a vyslal lidi na pláž, do všech kaváren okolo hotelu Mořská želva, dokonce i k Petrovi, kde ještě neotevřeli. Probrali okolí jeho domu a kanceláře v autech i pěšky, ale nic nenašli.

V deset zavolal Klockner Devillovi do Langley. Oznámil, že právník zmizel.

Prověřili všechna letadla do Nassau; nic nenašli, pan Trevor Carson jako by se vypařil. Nemohli sehnat Devillova člověka z Bahamské celní správy a ani úředníka bankovního dozoru, kterého podplatili.

Teddy Maynard právě byl na poradě o přesunech severokorejských jednotek, když tu jej vyrušili s naléhavou zprávou o tom, že Trevor Carson, jejich opilecký právník z floridského Neptune Beach, zmizel.

"Jak jste mohli ztratit takového pitomce?" zavrčel Teddy na Devilla; byla to jedna z mála příležitostí, kdy dal průchod hněvu.

"Nevím."

"Nemůžu tomu uvěřit!"

"Je mi líto, Teddy."

Teddy přesunul váhu těla a bolestí se zašklebil. "Najděte ho, sakra," sykl.

 

Dvoumotorové letadlo Beech Baron patřilo nějakým doktorům a jeho nájemcem a pilotem byl jistý Eddie; Trevor jej vytáhl z postele v šest ráno slibem, že mu zaplatí normální cenu a pod rukou ještě víc. Oficiální taxa za výlet do Nassau a zase zpátky do Daytona Beach činila dva tisíce dvě stě dolarů - dvě hodiny letu tam, celkem tedy čtyři po čtyřech stech dolarech, plus přistávací poplatky, poplatky pro imigrační úřad a platba za pilotův prostoj při přistání. Trevor přihodil na váhy další dva tisíce dolarů do Eddieho kapsy, pokud se odletí okamžitě.

Pobočka Ženevské banky v Nassau otevírala v devět východoamerického času, a když zřízenci odemykali, Trevor už čekal. Vnutil se do kanceláře pana Brayshearse a dožadoval se, aby byl okamžitě obsloužen. Měl na svém úctě skoro milion dolarů - přes Wese a Chapa mu Al Konyers poslal devět set tisíc, dalších šedesát osm tisíc bylo z jeho kšeftů s Bratrstvem.

Jedním očkem stále sledoval dveře a nutil Brayshearse, aby mu pomohl peníze převést, a to rychle. Účet patřil panu Trevoru Carsonovi a nikomu jinému. Brayshears neměl na vybranou. V jiné bance na Bermudách dělal ředitele jeho přítel. Trevorovi to bylo v zásadě jedno. Brayshearsovi nevěřil a měl v úmyslu přesouvat peníze tak dlouho, dokud se nebude cítit v bezpečí.

Na chviličku Trevor spočinul chtivým okem na účtu firmy AzorReality, kde zrovna bylo 189 000 dolarů a nějaké drobné. V tu prchavou chvilku ještě bylo v jeho možnostech zmocnit se i těchhle peněz. Jsou to jenom gauneři - Beech, Yarber, ten ohava Spicer. Samí grázlové. A jak arogantně si ho troufli vyhodit. Přinutili ho k tomuhle útěku. Pokoušel se nenávidět je dost na to, aby jim peníze sebral, ale jak tak váhal a nevěděl, ucítil, že mu je jich líto. Tři staří chlapi, co hnijí ve vězení.

Milion přece stačí. A kromě toho spěchá. Vůbec by ho nepřekvapilo, kdyby se najednou přiřítili Wes a Chap s bouchačkami. Poděkoval Brayshearsovi a rychle vyrazil ven.

Když se Beech Baron odlepil od ranveje na Nassauském mezinárodním letišti, Trevor se neubránil zasmání. Smál se tomu lupu, tomu, jak unikl, svému štěstí, Wesovi a Chapovi a jejich bohatému klientovi, který je chudší o milion, smál se své ošuntělé advokátní kancelářičce, kde teď zavládl milosrdný klid. Smál se své minulosti a usmíval se vstříc skvělé budoucnosti.

Ve výšce jednoho kilometru se podíval dolů na klidnou modrou hladinu Karibského moře. Pohupovala se na ní osamělá plachetnice, kapitán byl u kormidla a nedaleko se povalovala spoře oděná dáma. Za pouhých pár dní bude někde tam dole taky.

Otevřel příruční lednici a našel si pivo. Vypil ho a pak usnul jako špalek. Přistáli na ostrově Eleuthera, který Trevor zahlédl v časopise o cestování, jenž si včera koupil. Pláže, hotely, všemožné vodní sporty. Zaplatil Eddiemu hotově, pak na letišťátku hodinu čekal, než se objevil taxík.

V městečku Governor's Harbour si v obchodě pro turisty koupil letní oblečení, načež došel pěšky k hotelu přímo u pláže. Pobavilo ho, jak rychle si odvykl dívat se přes rameno. Pan Konyers možná má spoustu peněz, ale nikdo si nemůže dovolit najmout tak velkou soukromou armádu, aby mohl dát prohledat celé Bahamy. Čekají ho jen samá potěšení a rozkoše. Přece si je nepokazí tím, že by se pořád ustrašeně ohlížel.

Lehl si u bazénu a pil rumy tak rychle, jak je barmanka stačila nosit. Osmačtyřicetiletý pan Trevor Carson vstupoval do nového života přibližně v tomtéž stavu a poloze, v jakých opustil ten starý.

 

Advokátní kancelář Carson otevřela včas a fungovala, jako by se nic nestalo. Majitel sice ufrnkl, ale jeho asistent a vedoucí kanceláře byli na svých místech a připraveni postarat se o jakoukoli práci, která by se snad mohla nečekaně vynořit. Naslouchali na všech správných místech, ale neslyšeli nic. Do oběda se ozval dvakrát telefon, ale šlo jen o nějaké zoufalce, kteří se nechali svést Zlatými stránkami. Po Trevorovi nezatoužil jeden jediný klient. Nezavolal mu jediný přítel. Wes a Chap se zaměstnali tím, že probrali těch pár šuplíků a složek, které ještě nestačili prohlédnout. Nenašli nic důležitého.

Jiná parta pročesávala centimetr po centimetru Trevorův dům a hledala především hotové peníze, které mu zaplatili. Nepřekvapilo je, když nic nenašli. Levná aktovka se prázdná válela v šatní skříni. Ani jediná stopa. Trevor se sebral a zmizel i s penězi.

Úředníka bahamského bankovního dozoru našli v New Yorku, kde byl pracovně. Nejdřív odmítal vkládat se do záležitosti z takové dálky, ale pak si párkrát zavolal. Hodinu po poledni měli potvrzeno, že peníze někdo převedl. Udělal to osobně majitel účtu - a nic víc úředník nehodlal prozradit.

Kam peníze zmizely? Šlo o elektronický převod, víc Devillovi nechtěl říct. Věhlas bankovnictví v jeho zemi závisí na diskrétnosti, takže nic víc prozradit nemůže. Koupit se nechal, ale i tak má své meze.

Po počátečním odporu začala spolupracovat i americká celní správa. Trevorův pas celníci zaznamenali brzy ráno na Bahamách a zatím jeho majitel z ostrovů neodejel, alespoň ne oficiálně. Dali číslo pasu na prioritní seznam. Kdyby jej použil ke vstupu do jiné země, na ústředí celní správy to budou vědět do dvou hodin.

Deville podal Teddymu a Yorkovi aktualizované hlášení, toho dne už čtvrté, a řekl si o další instrukce.

"Udělá chybu," odhadoval York. "Někde použije pas a my ho chytíme. Neví, kdo ho hledá."

S Teddym to jen šilo, ale neřekl nic. Jeho agentura už svrhla pár vlád a zabila pár králů, ale přesto jej stále udivovalo, jaké maličkosti se často dají zhudlařit. Jeden přitroublý mamlas z Neptune Beach proklouzne jejich sítěmi, ačkoli jej mělo sledovat dobrých dvacet lidí. A to si myslel, že ho už nic nepřekvapí.

Právník měl být jejich spojovacím článkem, jejich sondou do Trumbleské věznice. Dali mu milion dolarů a mysleli si, že mu můžou věřit. Neměli hotové žádné smysluplné plány pro případ jeho náhlého útěku. Teď se honem snažili nějaké vymyslet.

"Potřebujeme někoho mít uvnitř, ve vězení," prohlásil Teddy.

"Už je to na spadnutí," hlásil Deville. "Pracujeme na tom s ministerstvem spravedlnosti a s vězeňskou správou."

"Jak na spadnutí?"

"No, vzhledem k tomu, co se dneska stalo, můžeme myslím mít svého člověka v Trumble tak do osmačtyřiceti hodin."

"Kdo to je?"

"Jmenuje se Sands, dělá v agentuře jedenáct let, je mu třicet devět, má solidní výsledky."

"A krycí legenda?"

"Přeložili ho do Trumble z federální věznice na Panenských ostrovech. Papíry na jméno Argrow zařídí tady ve Washingtonu, na Správě věznic, aby správce v Trumble nic netušil. Bude to prostě jeden z mnoha federálních vězňů, který se domohl přeložení."

"A je připravený tam odejít?"

"Skoro. Říkám, čtyřicet osm hodin."

"Dejte se ho toho hned."

Deville zase jednou odcházel s břemenem obtížné práce, kterou je potřeba odvést ihned.

"Musíme zjistit, kolik toho vědí," řekl Teddy skoro šeptem.

"Ano, ale nemáme důvod k podezření, že by něco tušili," na to York. "Četl jsem všechny jejich dopisy. Nic nenaznačuje, že by si Konyerse nějak nadměrně všímali. Je to prostě jedna z jejich potenciálních obětí. Advokáta jsme koupili, aby přestal čmuchat kolem Konyersovy poštovní schránky. Teď je na Bahamách a opilý penězi, takže od něj nic nehrozí."

"Přesto se ho musíme zbavit," odtušil Teddy. Nebyla to otázka.

"Samozřejmě."

"Bude mi líp, až ho budeme mít z krku," prohlásil Teddy.

 

V půli odpoledne vstoupil do právnické knihovny bachař v uniformě, ale beze zbraně. Nejdřív narazil na Joe Roye Spicera, který čekal hned u dveří.

"Pan správce by s váma rád mluvil," řekl bachař. "Myslím i s Yarberem a s Beechem."

"O co běží?" vyzvídal Spicer. Četl si staré číslo časopisu Les a lov.

"Do toho mi nic nejni. Chce, abyste přišli hned. Na kobereček."

"Povězte mu, že máme práci."

"Nic mu povídat nebudu. A jde se."

Šli za ním do správní budovy a při chůzi kolem zdi se k nim přidávali další strážní, takže z výtahu už vystoupila předpisová eskorta, která také vězně předvedla před správcovu sekretářku. Ta pak sama dovedla celé Bratrstvo do velké kanceláře, kde už čekal Emmitt Broon. "Z FBI mi ohlásili, že se pohřešuje váš právník," vyštěkl, jakmile odešla.

Nedočkal se od těch tří žádné odpovědi, ale všichni okamžitě pomysleli na peníze ukryté za mořem.

"Zmizel dneska ráno," pokračoval správce, "a s ním zmizely i nějaké peníze. Podrobnosti mi neřekli."

"A proč to povídáte nám?" chtěl vědět Beech.

Povídal jim to proto, že ho požádali přímo z washingtonského ministerstva spravedlnosti, aby ty tři uvědomil o nejčerstvějším vývoji. "Napadlo mě, že byste to mohli chtít vědět, pro případ, že byste mu potřebovali zavolat."

Vyhodili Trevora včera a ještě nestačili správu věznice informovat o tom, že už není jejich oficiálním zástupcem.

"Kde my seženeme novýho právníka," zamýšlel se nahlas Spicer, jako kdyby bez právní asistence nemohl žít.

"Váš problém. Upřímně řečeno, já mám dojem, pánové, že jste dostali dost právních porad, aby vám to vydrželo na hodně let."

"Co když se s námi spojí?" zeptal se Yarber, ačkoli dobře věděl, že o Trevorovi už jaktěživi ani neuslyší.

"Musíte mi to okamžitě oznámit."

Na to mu kývli. Jistě, jak chcete, pane správce. A on je propustil.

 

Přichystat Busterův útěk bylo jednodušší než jít na nákup do samoobsluhy. Čekali do příštího rána, do okamžiku, kdy bylo po snídani a většina vězňů se rozešla za svými podřadnými pracemi. Yarber a Beech byli na běžecké dráze a mašírovali tak dvě stě metrů od sebe, aby jeden vždycky mohl pozorovat věznici a druhý vzdálený les. Spicer se poflakoval u hřiště na košíkovou a vyhlížel bachaře.

Jenže v Trumble, kde nebyly ploty, věže ani jiná otravná bezpečnostní opatření, se bachaři moc nepřetrhli. Spicer nespatřil ani jednoho.

Buster tlačil BýloŽravce pomalu k běžecké dráze a nic přes jeho kvílení neslyšel. Pak si dal přestávku, otřel si obličej a rozhlédl se. Spicer stál padesát metrů od něj a uslyšel, jak motor ztichl. Otočil se a rychle jim ukázal palci nahoru na znamení, že mají jít rychle na věc. Buster vkročil na dráhu, došel Yarbera a pár kroků ušli spolu.

"Určitě to chceš udělat?" zeptal se Yarber.

"Ano. Jasně." Vypadalo to, že mladík je zcela klidný a vyrovnaný.

"Tak do toho, a hned. Neběž, jen jdi. A klidně."

"Díky, Finne."

"Nenech se chytit, synku."

"Ani nápad."

V zatáčce šel Buster pořád dál, sešel ze dráhy na čerstvě posekaný trávník, pak došel sto metrů k nějakému křoví a zmizel. Beech a Yarber se dívali, jak odchází, a potom se otočili ke věznici. Spicer rozvážně kráčel k nim. Nikdo nekřičel na poplach, dvory, ubikace i ostatní budovy na pozemku věznice byly tiché. Na dohled nebyl ani jeden bachař.

Obešli pohodlným tempem dvanáct koleček, celkem skoro pět kilometrů, a když toho měli dost, uchýlili se do chládku uvnitř, odpočívali a čekali, kdy se začne mluvit o útěku. Než se začalo něco šuškat, utekly celé hodiny.

Buster kráčel podstatně svižněji. A jakmile se dostal do lesa, dal se do běhu a neohlížel se. Pozoroval polohu slunce a půl hodiny mířil přímo na jih. Les nebyl nijak hustý; řídký podrost ho nezpomaloval. Proběhl kolem krmelce pro jeleny, který stál u dubu pár metrů od něj, a brzy narazil na cestu vedoucí na jihozápad.

V levé přední kapse u kalhot měl dva tisíce dolarů v hotovosti, které mu dal Finn Yarber. V druhé přední kapse zase mapu, kterou mu nakreslil Beech. A v zadní kapse žlutou obálku adresovanou nějakému panu Alovi Konyersovi z Chevy Chase ve státě Maryland. Všechny tři ty věci byly důležité, ale členové Bratrstva největší pozornost věnovali obálce.

Asi po hodině se zastavil, odpočal si a zaposlouchal se. Prvním orientačním bodem je silnice 30. Vede z východu na západ; Beech předpokládal, že se na ni Buster dostane do dvou hodin. Ještě nic neslyšel, a tak se znovu dal do běhu.

Musel držet rytmus. Je tu jistá možnost, že se na jeho útěk přijde hned po poledni, protože bachaři někdy zajdou dovnitř věznice a provedou velice zběžnou kontrolu. Kdyby některého napadlo Bustera shánět, ostatní by se mohli přidat. Buster i členové Bratrstva však pozorovali strážné dva týdny a mysleli si, že to je skoro vyloučeno.

Takže má nejmíň čtyři hodiny. A pravděpodobně o mnoho víc, protože jeho pracovní den končí v pět; tehdy musí odevzdat do skladu kultivátor. Když se s ním neukáže, začnou prohledávat věznici. Po dvou hodinách pátrání oznámí policejním stanicím v okolí, že z Trumble zase odešel jeden vězeň. Chovanci z Trumble nejsou nikdy ozbrojení a nebezpeční, a tak ta zpráva nikoho příliš nerozruší. Neorganizují se žádné pátrací skupiny, nikdo nevyjde ven s vycvičenými psy, nad les nevyletí žádné vrtulníky. Okresní šerif a jeho podřízení jen budou jezdit po větších silnicích a upozorní obyvatele, aby zamykali.

Jméno uprchlíka se dostane do celostátní počítačové sítě. Začnou hlídat jeho domov a jeho přítelkyni, budou čekat, kdy provede nějakou pitomost.

Po půl druhé hodině svobody se Buster na chvilku zastavil a zaslechl z nevelké vzdálenosti svištění devítinápravového kamionu. Les náhle končil pangejtem, za kterým už byla silnice. Podle Beechovy mapy bylo nejbližší město několik kilometrů na západ. Podle plánu měl jít kus od silnice, příkopy a po náspech, aby se vyhnul provozu, až konečně narazí na civilizaci.

Buster měl na sobě olivově zelené vězeňské kalhoty a stejně zbarvenou blůzu s krátkým rukávem, teď už oboje ztmavlé potem. Místní lidé věděli, co vězňové nosí, a kdyby jej zahlédli přímo na silnici číslo třicet, někdo by mohl zavolat šerifovi. Jdi až do města, řekli mu Beech a Yarber, a sežeň si jiné šaty. Pak zaplať hotově za lístek na autobus - a pořád se hýbej, nezastavuj se.

Tři hodiny šel přikrčený za stromy a přeskakoval pangejty, teprve pak uviděl první stavení. Poodešel od silnice, vzal to přes louku. Když došel na ulici, podél které stály obytné přívěsy, začal na něj vrčet nějaký pes. Všiml si, že za jedním z přívěsů je šňůra s prádlem, které v bezvětří splihle viselo. Vzal si červenobílý svetr a olivovou blůzu zahodil.

Střed městečka tvořily všehovšudy dvě řady obchodů, pár benzinových pump a něco na způsob radnice a zároveň pošty. Koupil si v obchodě se zlevněným zbožím džínové kraťasy, tričko a boty, na toaletě pro zaměstnance se převlékl. Uvnitř radnice vyhledal poštovní přepážku. Hodil vzácnou obálku do kastlíku pro poštu jdoucí mimo město, usmíval se u toho a v duchu děkoval svým přátelům z Trumble.

Pak Buster chytil autobus do Gainesvillu a tam si za čtyři sta osmdesát dolarů koupil legitimaci, díky níž bude moct šedesát dnů jezdit všemi autobusy po celém území Spojených států. Zamířil na západ. Chtěl co nejdřív zmizet v Mexiku.