Hermann Hesse
překlad: Vladimír Tomeš

RANÁ PRÓZA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Hovory s němým

Směješ se? Opakuješ nevyslovenou otázku? Co ti mám říci? Tento tmavý pokoj, tyto holé stěny se stopami po obrazech, které nic nenahradilo, tento praskající oheň v kamínkách, toto měsíční světlo na našich rukou a na otevřeném klavíru, toto ticho a pozdní hodina mluví srozumitelněji než má ústa o tom, co ve mně volá po slovech.

Musel bych se svěřit nějakému kamarádovi z mládí, šeptem a spíše pohledy a posunky, někomu, komu by stačilo pouhé jméno domu nebo pole, aby porozuměl celému příběhu; někomu, kdo by mě přerušoval častým “Pamatuješ se ještě?” a broukáním útržků písní.

Co ty víš, řeknuli: moje matka? Nevidíš přitom její černé vlasy a hnědé oči. Co si představíš, řeknuli: louka plná zvonků? Neslyšíš přitom, jak vítr šumí v korunách kaštanů, a necítíš vůni šeříků a nevidíš modrou plochu louky, která je celá pokrytá křehkými kvítky modrých zvonků. A když ti řeknu jméno svého rodného města, jehož samotný zvuk už mi rozbuší krev, tak neuvidíš věž a nádherně přemostěnou řeku, a neuvidíš v pozadí zasněžené kopce a neuslyšíš písně našeho lidu a nepocítíš stejnou radost a touhu po domově.

Nech mě raději povídat pohádku. Byli dva houslisté, dobří přátelé, a byli přitom chudí jako kostelní myši. Jednoho černého dne došlo k tomu, že je napadlo sázet se, kdo je lepším houslistou. Od této chvíle rostl jejich věhlas; ale jeden druhému už nikdy nevěřil, neboť oba si plni závisti a ctižádosti viděli až do duše a všechno skryté vynesli svým uměním na světlo. Tu jeden z nich hrál za jasné měsíčné noci smutnou píseň. Ta vyvěrala tak silně z noci a bolesti a byla tak plna zádumčivé vzpomínky na rozbité přátelství, že na poslech působila hlouběji a srdceryvněji než jakákoliv jiná. Tu píseň poslouchal závistivě druhý houslista, vnikl do přítelovy světnice a zabil ho i s písní. Od této noci byl ve svém umění prvním mistrem on. Hrál na knížecích dvorech a rozechvíval srdce králů, neboť jeho písně pronikaly až na dno duše, kde přebývají andělé i démoni nezrozených myšlenek i činů. Jeho obličej však zhubl, pobledl a zašpičatěl se, v srdci se mu usídlila úzkost, nedůvěra a zloba a jeho hra užírala a hyzdila denně nejnepostihnutelnější nitro jeho duše. Jednoho dne se odvážil zahrát poslední přítelovu píseň před mnoha posluchači. Tu náhle stanul zavražděný s nožem v hrudi před ním a hrál spolu s ním na jeho housle, ještě lkavěji, ještě působivěji, takže mistr stál před posluchači sinalý děsem a s vytřeštěnýma očima. Ti zavražděného neviděli a jen s hrůzou naslouchali, že hrají dva. Sálem se rozlila úzkost, a když hráč skončil, zavládlo hrobové ticho.

Ty se směješ? Opakuješ nevyslovenou otázku? Vím já, nemášli ty u sebe nůž? Nemám, jak tu s tebou sedím a držím tě za ruku, u sebe poklad, jehož podstatu a lesk ještě neznáš? Píseň, jejíž kouzlo vzbuzuje závist? Bolest, jež by tě mohla zahanbit? A co potom až bych ti jednoho dne hleděl do oči a svou píseň hrál s tebou?

Ty se směješ? Odpusť mi, ty nemluvo! Jsi mramorová socha, které rád (...)

(......)