Bohumil Hrabal

PÁBITELÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Do zlatorůžového večera se valil z hospody mužský zpěv, podmalovaný bubínkem a harmonikou. Několik ženských se míhalo v šeříkových stínech. A proti jantarovému obzoru se tyčila hřbitovní zeď.

Dvě ženy přinesly štafle a přes záclonu se dívaly do lokálu.

„Božka, vidíš, jak ten tvůj je sťatej?“

„A má ten novej kabát! Ach, kde se v těch syčákách berou ty hraběcí způsoby?“

A z chodby hospody vyběhla ženská a držela si tvář.

„Rok po svatbě a takovou facku!“ řekla.

„To někdo vyhrál milion?“ optal se reprezentant pan Tonda Uhde.

Bosá ženská, která nesla žebřík, řekla:

„Je vidět, že nejste zdejší. To naši chlapi si udělali pošumavskej věneček.“

„Ježíši!“ zvolala ženská, která vylezla na rám bicyklu, „ten můj tam utrácí, to zase děti budou celej měsíc jíst chleba mazanej kunerolem nebo marmeládou.“

„Kam jdete s tím žebříkem?“ optal se Tonda.

„Na hřbitovní zeď. Na čumendu.“

„Vezmete mě s sebou?“

„Kterej vy jste?“

„Reprezentant pojišťovny.“

„Těší mě, já jsem porybná z bejvalejch knížecích rybníků,“ uklonila se a bosá noha pleskla.

„Nepíchá vás to?“

„Nepíchá. Chodím bosa i po strništi,“ řekla porybná a přistavila žebřík a vylezla na zeď.

„Sedněte si vedle mě,“ řekla, „a uvidíme do hospody. Tam pod zrcadlem sedával kníže pán a koukával na tuhle zeď a vždycky z toho hřbitova dostal žízeň. A lidi se to naučili po něm. Jak začnou mužský doma říkat: ‚Co na tom světě člověk má? Dneska je tady a zejtra může bejt za zdí,‘ tak se ženský rozpláčou, protože to samý říkával náš kníže pán a pak platil za celou hospodu.“

„To byl tedy štráda pán,“ usmál se pan Tonda.

„A jakej! Jednou proskočil votevřeným voknem do šenku na koni, poručil si šnaps a zase na koni vyskočil před hospodu. Bohouš Karásků to chtěl udělat taky, ale zavadil čelem o plintrám. Pochovanej je támhle…,“ ukázala porybná. Pak se dívali do hospody, kde stáli opálení chlapi s vykasanými košilemi, zdvihali ruce a křičeli a brali jeden druhého v pase a dívali se dlouze do očí, pak se starosvětsky líbali, gratulovali si, jeden druhému viseli přes rameno a pleskali se po zádech a vrávorali do šenku.

„To knížete pána měli tady tak rádi?“

„A jak!“ zvolala porybná. „Kníže pán měl zásadu: ‚Kradlo se, krade se a bude se krást. Já chci jen, aby se kradlo s rozumem.‘ Ten tam, jak leží obličejem v pivě, to je levoboček knížete pána.“

A opilý člověk ležel uprostřed hospody, dva chlapi na něj lili z půllitru curůčkem pivo a opilec se probudil, nastavil ruku hřbetem a dlaní a zamumlal: „Prší.“ A spokojeně položil obličej do rozlitého piva a spal dál.

„Jen počkejte, vy dva gauneři!“ křičela ženská ze štaflí. „Má novej kabát!“

A hostinský, zmáčený pivem a potem, roznášel na každé ruce deset piv, jak dva rozsvícené lustry. A chlapi nastavovali tácky a hostinský vytahoval z ucha tužku a dělal čárky a harmonikář odvracel hlavu a bubeník pral do velkého bubnu palicí.

„Ten člověk v modrý košilce, to je krásnej člověk,“ řekl pan Tonda.

„Ten, jak dopil botu? No (...)

(......)