Bohumil Hrabal

PÁBITELÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Diamantové očko

Cestující položil botku na stupátko vagonu, když jej kdosi chytil za rameno. Otočil se a na peronu stál postarší muž.

„Pane, jedete prosím na Prahu?“ optal se.

„Do Prahy,“ řekl cestující.

„Tak tady, prosím vás, vezměte s sebou moji dcerku Vendulku. Na nádraží v Praze bude na ní čekat zřízenec,“ pravil ten otec a dal do ruky cestujícího dlaň asi šestnáctileté dívenky.

A výpravčí pískal a konduktérka pomohla dívce na otevřený platon vagonu a pak dlaní dávala znamení, že vlak je připraven k odjezdu. A výpravčí zvedl výpravku.

Otec běžel podle vagonu a připomínal: „Vendulko, držíme ti palce! A jak to bude, hned pošli telegram, slyšíš?“

„Tatínku, slyším,“ volala dívenka, „hned pošlu telegram!“ A když vlak minul odjezdové návěstidlo, cestující otevřel dveře a průvanem odvedl dívenku na chodbu. Držel ji pořád za ruku a byl bezradný.

Z kupátka zazníval hovor. „Fakt, to ještě zasvobodna mi šla koupit košili, ale nekoupila, protože nevěděla číslo. Ve dveřích si najednou vzpomněla a přes celej krám volá: ‚Když ho škrtím, tak mám ruku vždycky takhle!‘ a prodavač vzal centimetr a změřil obvod těch rukou a povídá: ‚Číslo čtyřicet!‘ A ta košilka, jak se račte přesvědčit, ta košile mi padne jak ulitá…“

Odsunuly se dveře a z kupátka vyběhl holohlavý cestující a křičel smíchem. „Zabít, to je málo!“ křičel a pěstí bušil do dřevěně stěny vagonu. Když se vyřádil, vrátil se do kupátka, kde ten samý hlas pokračoval: „A já si zase povídám, když mi udělala radost na Mikuláše tou košilkou, překvapím ji na Vánoce kloboučkem. A tak jdu do modes robes a povídám: ‚Chtěl bych ten apartní klobouček, co máte za voknem!‘ A modes robes povídá: ‚Jaké číslo prosím?‘ A já jsem nevěděl, ale vzpomenul jsem si a povídám: ‚Když jsme se jednou hádali, tak jsem svý snoubence dal lepáčka takhle shora a dodnes si pamatuju její hlavinku!‘ A modes robes nosila tak dlouho klobouky a tak dlouho mi je strkala pod dlaň, až povídám: ‚To je von!‘ A dal jsem ho pod stromeček a pasoval snoubence jak zadek na nočník.“

A z kupátka vyběhl plešatý cestující, tiskl si kapesník k ústům a hekal, odstrčil dívenku a visel chvíli z okýnka jak ručník přes troubu, potom znovu zabubnoval pěstí na ostění vagonu a prohlásil:

„Toho chlapa zabít, to je málo!“ a otřel si oči a vrátil se do kupátka.

Cestující, který držel pořád dívenku za ruku, se rozhodl a vstoupil za plešatým.

„Pánové,“ řekla dívenka, když vešla, „já se jmenuju Vendulka Kříštová a jedu do Prahy!“ a napřáhla ruce a hmatala před sebe a dotkla se kučeravé hlavy vtipálka, který se představil: „A já se jmenuju Krása Emil.“

„A já Václav Kohoutek,“ řekl plešatý cestující.

Muž, který dívenku přivedl, chtěl vyhodit aktovku na rechnu, ale zavadil o plešatou hlavu.

„Sakra, to nemůžete dát pozor!“

„Pardon.“

„To někoho udeřili?“ zvolala dívenka. „Ale to je natotata. Já nosívám dopisy do poštovní schránky a znám cestu jako svoje boty, ale ti zatracení pošťáci dali schránku o dva baráky blíž a já (...)

(......)