Bohumil Hrabal

PÁBITELÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Rozptýlené světlo zadní stěny rádia a zelené oko ozařovaly pokojík. Tam, odkud vytékala muzika, tam se kormoutil džez a trochu poblíž mikrofonům chrčel Louis Armstrong. Teď svoji trubku asi držel na klíně a nastydlým hlasem spíš si něco jen tak pobrukoval, než zpíval, spíš jako by si podesáté sklenici grogu něco vypravoval o věcech, které se staly dávno…

„Ty,“ řekla cikánka z chladných peřin, „ty chujíčku, dej mi pokouřit.“

„Cigarety jsou na židli, sirky taky,“ pravil Gaston.

A Louis Armstrong přestal zpívat, teď vzal do těch černých pazourů tu svoji rouru, vzal ji do ubrousku, jako se bere láhev sektu, a dál drásal melodii o dívce s borůvkovýma vlasama a dál se přitom tvářil, jako by mu škrábali játra nebo pojídal mleté sklo.

„A nezapal mi postel,“ napomenul.

„Ne. A kdyby? Ale ten zpívá, jako když já mluvím.“

„Je to černá huba tak jako ty. A popel klepej za pelest!“ poroučel.

„No, ale chujíčku, pocem.“

„Mám rozsvítit?“

„Ne, potmě jsou lidi hezčí, ale…“

„Jakýpak ale?“ vyskočil Gaston. „Vždyť jsi ani nechtěla, abych ti rozep ty tvoje zástěry. A popíchal jsem se. Tak jakýpak ale…?“

„Když já si pořád myslím, že mě chceš vykopnout.“

„Měl bych…“

„Chujíčku, pocem,“ ropotala v posteli, „nech mě tady u tebe spát, víš…, my cikánky, když se s někým vyspíme, tak se hned zamilujem.“

„Nezapal mi tu postel!“

Zdvihla nad sebe, jak mohla nejvýš, uhlík cigarety. „Kdepák! Tak hele, teďky myslím jen na tebe. Pěkně prosím, nech mě tady spát, nech, nebudeš litovat.“

„Já ráno musím brzo do práce.“

„Tak ty si myslíš, že bych tě vykradla?“

„To zrovna ne, ale…“

„No to bych tady toho od tebe chytla! I vy darebáci. Ty myslíš, že nevím, že do tohletoho baráku chodila Ilonka? A že se ti tady podřízla v zápěstí?“

„Podřízla, podřízla!“ vyskočil a zase se posadil. „Ale ne u mě. U sousedů, chodil s ní Franta. Ale kam jsi dala tu cigaretu?“

„Heja, heja sverige! Kam jsi dal voči! Zmačkla jsem vajgla do škatulky. Ale to ti povídám, že naši si stejně vyčíhají Frantu a pomstí se, přisámbůh, že se pomstí!“

„Nemrskej sebou v tý posteli!“

„A co si ty, Čechu, vlastně myslíš? Kdo já jsem? Já nejsem chudá holka. Mám dvoje peřiny a záclony na dvoje vokna. A můj dědeček byl baron a nosil bambusovou hůl a modrý sako. Ale ty moje záclony by se ti tady dělaly pěkně!“

„Možná, ale proč jsi nechtěla, abych ti rozepnul ty tvoje zástěry, proč? A proč jsem svý ruce musel mít kolem tvýho krku, proč?“

„Chceš vědět proč? Protože jsem si myslila, že bys mi mohl… to…,“ řekla a rukou naznačila zlodějský hmat.

„Já že bych ti ukradl tu padesátku!“ vyskočil. „A proto jsi nechtěla, abych ti rozepnul ty zástěry?“

„Jsme vopatrný…, ale chujíčku, pocem, sedni si na postel, sedni si ke mně, hele, co kdybysme spolu začali novej život?“

„Já jsem to ještě nikdy nezkoušel…“

„To nic není, všecko tě naučím. Začneme spolu žít na hromádce, a když se ti to nebude líbit, tak mě můžeš vyhnat. Ale až pak. Já umím vařit, uklízet, vyprala bych ti, (...)

(......)