Bohumil Hrabal

MORYTATY A LEGENDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Legenda
o krásné Julince

Ubytovala jsem se v hotelu Palace. K půlnoci, sotva jsem ulehla, jistím, že nad vchodem do koupelny tikají elektrické hodiny. Já, která jsem nesnášela ani tikot náramkových hodinek, hodinek, které jsem vždy omotávala šálou a ukládala do kufříku a kufřík zamykala s tím tikajícím časem do skříně, teď nad sebou slyším mechanismus času připevněný jedním koncem velké ručičky do středu ciferníku. Rozsvítila jsem, dívala se nepřátelsky na hodiny. A jak velká ručička se přibližovala k té malé, rychle jsem přistavila stůl, na stůl jsem postavila židli, vystoupila jsem na ten stůl, pak na tu židli, otevřela jsem skleněný příkrov, a když jsem vzala do prstů velikou ručičku, měla takovou sílu, že se mi vymkla. Rychle jsem sestoupila na koberec, otevřela kufr, z kufru vyjmula první šněrovací střevíc, vyšněrovala tkaničku, pak rychle vystoupila na stůl, ze stolu na židli, udělala z tkaničky hakličku, smyčku, a když velká ručička s malou ručičkou ukazovala půlnoc, nebo poledne, navlékla jsem oprátku na kryjící se ručičky a zatáhla tkaničku. Po chvíli v elektrických hodinách se cosi napnulo, zasténalo, zarachotilo, ještě jednou mechanismus se pokoušel roztrhnout pouta a osvobodit ručičky, ale pak se čas poddal, v hodinách zanaříkalo, zachroptělo, pak bylo ticho. Před dvanácti hodinami jsem překročila pneumatikami své Galaxie 500 státní hranici. Pak jsem se zastavila v Pohádce, u dokrmny skotu, která se jmenovala taky Pohádka. Teď stojím ve veřejích dokrmny skotu, čtyřicet býčků mlsá ze žlabu melasu, krmič nabírá kořínkovým kartáčem z putýnky stříbrnou vodu a kartáčuje strakatého býčka. Když se ten krmič vrací k hydrantu pro vodu, vidím krásné mužské nohy ve štruksových kalhotách a každý ten býček, jak mu dovolí řetěz, olízne ty kráčející šaty a ruce a tvář toho střapatého krmiče, který se třpytí na slunci mokrými slinami, které ve vlasech zasychají v melasné krystalky. Povídám si, jak tak ten člověk kráčí v těch sklovitých šatech, tenhleten chlap jistě než jde spát, jistě si postaví tyhle kalhoty do kouta jako dvě křížem sbitá prkna. A mně se ten člověk líbil, strašlivé líbil, kdybych měla tu sílu, zbila bych ho, protože já když mám někoho ráda, hned bych ho zbila, poněvadž ohleduplná jsem jen na vymydlenečky, na konvenční trotly, se kterými musím žít. Dneska ráno, když jsem posnídala, navštívila jsem v jisté právní věci advokáta, ve věci, pro kterou jsem vlastně do Prahy přijela, protože já, Julinka Krimová, nevlastní dcera pana Samuela Krima, bývalého velkoobchodníka s dobytkem a komisionáře pražských jatek, já Julinka Krimová jsem Galaxií 500 přijela do země poprvně od té doby, kdy mne jedinou z celé Krimovy rodiny potají vyvezli v tendru lokomotivy přes Maďarsko do Jugoslávie a potom do Anglie, zatímco celá rodina tak dlouho odnášela a tak dlouho deponovala po pražských obchodních přátelích perské koberce a míšeňský porcelán a holandské originály, tak dlouho, až nacisté je jednoho po druhém vybrali a všichni skončili (...)

(......)