Bohumil Hrabal

MORYTATY A LEGENDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Legenda o Kainovi

Kain odjíždí

Přišel jsem ke staniční kase a řekl jsem slečince: Jízdenku! Kasírka vykoukla okénkem a pravila kliďánko: Nojo, ale kam, pane výpravčí! A tu jsem se zamyslel a pravou rukou jsem si přejel obočí: Pojedu, slečinko, tam, kam se vaše voči podívají poprvé. Avšak ona myslela, že jde o společenskou konverzaci, a odpověděla mi: Jak to poprvé. Vždyť se na ty lístky dívám dennodenně! A šklebila se a hyzlila a byla hezká, i když byla ošklivá. Tu jsem se zamyslil a zamnul jsem si ruce. Tedy, slečno, dívejte se mi do očí a levou rukou jako pouťový papoušek vytáhněte můj los. A zase jsem se smál já, protože a poněvadž jsem myslil, že jsem ji doběhnul. Ale ona byla chytřejší svého zjevu. Odpověděla bez váhání: Koukněte se, pane výpravčí. Já můžu a taky v noci dávám ty lístky potmě. Dala bych vám tedy stejně lístek, který bych chtěla! A houpala se na židli a měla ze sebe radost, že jí to tak jde. Mě však už to přestávalo bavit a řekl jsem tvrdě: Tedy sedmý řádek, sedmý sloupec, a vůbec všecko co jde na sedm. Jako u židů! A hlas se mi tak v hrdle chvěl, že jsem se k němu zkraje ani nechtěl hlásit. Ale byl to hlas můj, protože když jsem to řekl, ztichly i současné moje rty. A to chvění se přeneslo do nich a tak se mi chvěl spodní ret, že jsem si na něj šáhl. Slyšel jsem, jak ta jízdenka je v datumovacím stroji proštípnuta a jak se ke mně naklání ryšavá kadeř té kasírky jak ohnivý kulový blesk. Pravila: Bystřice u Benešova, a dostanu šest korun padesát haléřů. Ale jste dneska nějak nesvůj, pane výpravčí! Která vám srdce trápí? Řekl jsem legračně: Ta zubatá, a ona se houpala na židli a smála se, protože nevěděla. Vyšel jsem z čekárny ven.

Vyšel jsem do přibývající tmy, do úseku dne, kdy všechno se stává divné, kdy jako by všechno už nikdy nemělo spatřit světlo, které se právě se vším tak tklivě loučí. Téměř jsem stál na té čáře, kdy možno tvrdit, není ještě noc a je spíš den, kdy však je též možno se pohádat, že už není den a že je noc. Na nástupišti připravoval právě staniční pomocník zavazadla pro služební vůz a já jsem si připravoval poslední řeč, posledních pár hodin, které jsem si sám určil, hodin, které jsem vymyslel právě uprostřed věčnosti. Nikdo mi už nemohl vyvrátit moje rozhodnutí, nikdo mi už nemohl vzít svobodu zvolenou náhodně. Nikdy bych už nic nemohl lépe a dokonaleji vymyslet, nikdy také bych nechtěl jinak žít než až dosud. Tedy kdybych mohl nanovo začít, přivedl bych to zase tam, kde jsem, to je na peron venkovské stanice, kde stojím s jízdenkou do Bystřice u Benešova, staničky, kde jsem nikdy nebyl. Stane se to v hotelu, kde jsem nikdy nespal. A bylo mi to všechno divné. Staniční pomocník si rozsvítil lucernu, která zvracela žluté světlo na hrany kufrů a košů. Já, který již si neměl co rozsvítiti, jsem rozhrnoval proutkem zetlelé listí. A když jsem uviděl kus papíru, sklonil jsem se k tomu světlavému předmětu uprostřed tmy, rozškrtnul jsem sirku a přečetl si, co to tam je napsáno. Bylo to pěkné (...)

(......)