Victor Hugo
překlad: Zdeňka Pavlousková

BÍDNÍCI I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KNIHA PÁTÁ
Tichá štvanice

(1)
Strategické kličkování

Ti, kdo budou číst tyto i další stránky, potřebují nutně vysvětlení.

Je tomu už mnoho let, co autor této knihy, který bohužel musí mluvit i o sobě, nebyl v Paříži. Od té doby, co ji opustil, se Paříž změnila. Vyrostlo nové město, které je mu téměř neznámé. Nemusí se dušovat, že Paříž miluje; Paříž je rodným městem jeho ducha. Protože se tam hodně bouralo a přestavovalo, je Paříž jeho mládí, Paříž, kterou tak zbožně uchoval v paměti, dnes už Paříží bývalou, patřící minulosti. Budiž autorovi dovoleno mluvit o staré Paříži, jako by posud existovala. Je možné, že autor někam čtenáře zavede a řekne: „V té a té ulici je takový a takový dům“, a dnes už tam nebude ani dům, ani ulice. Čtenáři si to ověří, bude-li jim to stát za námahu. Ale autor novou Paříž nezná, a píše o bývalé Paříži, maje před očima vidinu, která je mu drahá. Je mu sladké snít o tom, že po něm zůstává něco, co viděl, když byl ve své vlasti, a že všechno ještě nezmizelo. Dokud žijeme v rodné zemi, myslíme, že ulice jsou nám lhostejné, že okna, střechy, dveře pro nás nic neznamenají, že ty a ty zdi jsou nám cizí, že ty a ty stromy jsou jako všechny ostatní, že domy, do nichž člověk nikdy nevkročí, jsou zbytečné, a že dlažba, po které kráčíme, jsou jen prosté kameny. Později, kdy už nejste v rodné zemi, zjistíte, že vám jsou ty ulice drahé, že vám ty střechy, ta okna, ty dveře chybějí, že vám chybí dokonce i to zdivo, že do stromů jste vlastně zamilováni, že domy, do nichž jste nikdy nevstoupili, navštěvujete teď vlastně denně, a že jste i na tom dláždění nechali kus svého já, svou krev a své srdce. Všechna ta místa, která nevidíme, která snad už nikdy nespatříme a jejichž obraz nosíme ve svém srdci, jsou zkrášlena bolestným půvabem, vracejí se nám v teskném vidění, lákají nás jako zaslíbená země a berou na sebe – jak bychom to nazvali – vlastní rysy Francie; a milujeme je a přivoláváme si je v duchu takové, jaké jsou a jaké byly, a na své představě lpíme a nechceme na ní nic měnit, neboť tvář naší vlasti je nám stejně drahá jako tvář matčina.

Budiž nám tedy dovoleno mluvit o minulosti v čase přítomném. A teď, když už jsme všechno na sebe pověděli, prosíme čtenáře, aby si to zapamatoval, a můžeme tedy pokračovat.

Jean Valjean okamžitě opustil bulvár a zahýbal do bočních ulic, kdekoliv to jen bylo možné, a vracel se občas na místa, kde už jednou byl, jen aby se přesvědčil, není-li sledován.

Tak si počíná štvaný jelen. Na půdě, kde zůstává stopa, má takové počínání mezi jinými i tu výhodu, že stopy, vedoucí opačným směrem, matou lovce i psy. Myslivci tomu říkají kličkování.

Byla jasná noc, úplněk. Jeana Valjeana to však nemrzelo. Měsíc, který teprve vycházel, byl ještě nízko nad obzorem a dělil ulici na dvě velké plochy stínu a světla. Jean Valjean se mohl plížit na straně ponořené do tmy a pozorovat osvětlenou část ulice. Snad přitom ani neuvážil, že nemůže dobře postřehnout to, co se děje ve stínu. Věřil (...)

(......)