Victor Hugo
překlad: Zdeňka Pavlousková

BÍDNÍCI I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KNIHA ŠESTÁ
Klášter Petit-Picpus

(1)
Ulička Picpus číslo 62

Domovní vrata číslo 62 v uličce Picpus se před padesáti lety ničím zvláštním nelišila od ostatních obyčejných vrat. Vrata, pravidelně pootevřená, jako by co nejsrdečněji zvala kolemjdoucí, ukazovala dvě věci, na nichž nebylo nic pochmurného: dvůr se zdmi obrostlými révou a tvář lelkujícího vrátného. Za zdí se v pozadí rozkládaly koruny stromů. Když sluneční paprsek rozveselil nádvoří a sklenička vína rozjařila vrátného, bylo těžko, aby člověk, který míjel číslo 62 v uličce Picpus, si odtud neodnášel úsměvnou vzpomínku. A přesto místo, které jsme zahlédli, bylo smutné.

Na prahu se dům usmíval; uvnitř se modlil a plakal.

Podařilo-li se někomu, což nebylo vůbec snadné, projít vrátnicí – bylo to téměř nemožné, protože bylo nutno znát heslo Sezame, otevři se! – a dostal-li se tedy za vrátnici, vstoupil z pravé strany do předsíňky, odkud vedlo schodiště stísněné dvěma zdmi, do předsíňky tak úzké, že jí mohla projít jen jedna osoba; nedal-li se odstrašit kanárkově žlutým nátěrem zdí s čokoládovou obrubou dole a přešel první a druhou podestu, dostal se do chodby, v níž žlutá vodová malba a čokoládová lišta ho sledovaly s vlídnou zarytostí. Schodiště a chodbu osvětlovala dvě překrásná okna. Chodba zahýbala do tmy. Když zahnul za roh, dostal se příchozí po několika krocích před dveře tím záhadnější, že nebyly zavřeny. Když do nich vstoupil, octl se v místnosti velké asi šest čtverečních stop, vydlážděné, vymyté, čisťounké, chladné, vylepené nankinovým čalounem se zelenými kytičkami, svitek za patnáct sou. Bílé a matné světlo pronikalo malými tabulkami velkého okna, které na levé straně zabíralo celou šířku světnice. Příchozí se mohl rozhlížet, jak chtěl, a nikoho nespatřil; naslouchal, ale neslyšel ani kroky, ani lidský hlas. Zeď byla holá; pokojík nebyl vůbec zařízen nábytkem; ani židle tam nestála.

Když se návštěvník důkladněji rozhlédl, spatřil na protější zdi čtverhranný otvor, asi čtvereční stopu veliký, vyplněný železnou mříží propletenou pevnými černými uzlovitými pruty; tvořily čtverečky, měl bych vlastně říci očka, jež neměla ani půldruhého palce v průměru. Drobná zelená kvítka nankinového papíru docházela klidně a spořádaně až k železným mřížím, aniž je ten neblahý dotyk poděsil a rozvířil. Předpokládáme-li, že by se našla živá bytost, tak obdivuhodné hubená, že by dokázala projít tím čtvercovým otvorem, mříž by jí v tom zabránila. Nedovolovala tělu, aby se tudy protáhlo, ale dovolovala očím, to jest duchu, aby se tudy vznášel. Zdálo se, že i to bylo vzato v úvahu, protože mříž byla zdvojena bílým plechem, zapuštěným trochu nazad od mříže a probodaným tisíci drobounkými dírkami jako cedník. Naspodu této plechové stěny byl proříznut otvor docela podobný otvoru v poštovní schránce. Napravo od něho visel režný kaloun, připevněný ke konci.

Jestliže příchozí zatáhl za kaloun, zvoneček zaklinkal, a bylo slyšet hlas, který se ozval tak blízko, že každého vylekal.

(...)

(......)