Victor Hugo
překlad: Zdeňka Pavlousková

BÍDNÍCI I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KNIHA SEDMÁ
Vsuvka

(1)
Klášter jako abstraktní pojem

Tato kniha je drama, v níž hlavní úlohu má nekonečno.

Člověk hraje úlohu vedlejší.

Když už se na naší cestě vyskytl klášter, byli jsme povinni tam vniknout. Proč? Protože klášter, ať na východě nebo na západě, ve starověku nebo v přítomnosti, ať patří pohanům, buddhistům, mohamedánům nebo křesťanům, je jedním z dalekohledů, které člověk zaměřuje k nekonečnu.

Není namístě, abychom rozváděli některé myšlenky, ale i když si ponecháme své výhrady a někdy i rozhořčení, musíme doznat, že kdykoli v člověku cítíme nekonečno, ať dobře nebo špatně chápané, vždycky se v nás probouzí úcta. V synagóze, v mešitě, v pagodě a ve vigvamu je něco hrozného, co nás odpuzuje, a něco vznešeného, čemu se klaníme. Jaké bezbřehé možnosti se nabízejí duši k rozjímání a k snění! Je to odlesk boží svítilny na lidské zdi.

(2)
Klášter jako dějinný činitel

Z hlediska dějin, rozumu a pravdy je klášternictví odsuzováno.

Jsou-li v některém národě nadbytečné kláštery, jsou to uzly v krevním oběhu, překážející instituce, střediska nečinnosti tam, kde by měla být střediska práce. Mnišské řády jsou pro širokou společenskou obec tím, čím je dubu jmelí, čím je bradavice pro lidské tělo. Daří-li se jim, jejich teřich ochuzuje zemi. Zřizování klášterů mělo význam na počátku civilizace, protože svým duchovním vlivem mírnilo barbarskou surovost; ale v době zralosti národů je na škodu. Když se řád uvolňuje a nastává období mravního úpadku, dávají kláštery špatný příklad a jsou institucí hodnou zavržení, jako byly kdysi v období mravní bezúhonnosti institucí spásonosnou.

Klášternictví se přežilo. Kláštery, kterým vděčí moderní civilizace za první výchovu, překážely jejímu růstu a škodily jejímu rozkvětu. A tak klášterní zřízení, které mělo člověka zdokonalovat, bylo v desátém století dobré, v patnáctém sporné a v devatenáctém století škodlivé. Mnišské malomocenství prohlodalo téměř až na kost dva obdivuhodné národy, Itálii a Španělsko, z nichž jeden byl světlem a druhý pýchou Evropy po celá staletí, a teprve v nynější době okřívají tyto dva slavné národy jen díky zdravému a mocnému léku z roku 1789.

Klášter, zejména starobylý ženský klášter, jaký se vyskytuje ještě dnes, na prahu tohoto století v Itálii, Rakousku a Španělsku, je z nejpochmurnějších výplodů středověku. Takový klášter je střediskem hrůzy. Katolický klášter je vlastně přeplněn temným zářením smrti.

Obzvlášť truchlivý je klášter španělský. Tam se pod klenbami plnými stínů, v přítmí dómů tyčí obrovské oltáře, vysoké jako katedrály; tam v temnotě visí na řetězech nesmírné bílé krucifixy; tam na ebenovém dřevě rozpínají své nahé údy velcí Kristové ze slonové kosti; jejich těla nejsou zkrvavělá, ale krvácejí; jsou ohyzdní a skvělí, mají lokty, ze kterých lezou kosti, mají odřená kolena, mají jizvy, které obnažují živé maso; jsou korunováni stříbrnými trny a přibiti zlatými hřeby, mají na čele kapky krve z rubínů a slzy z démantů v očích. (...)

(......)