Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

X

Altán v zahradě na Skalce zase prohlédl. Staré listí kolem něho odmetli, zelené žaluzie vytáhli, dveře, okénka otevřeli. Jarní, svěží vzduch provanul dřevěným domkem, proud zářivého světla vyjasnil několik rytin po jeho ztemnělých stěnách.

Slečna Polexina občas tu poseděla v zlatém proudu hřejivém a zase začala tu sušit léčivé byliny. Helenka myslivcova nosila jí po jejím návodu dary prvního jara, zlatý podběl, bělostné trnkové květy, fialky, zardělé trsy plicníku. Chodila na něj a na jiné kvítí pod jižní zámecký svah, pod zámkem i dál hustě zarostlý. Pod tím prudkým svahem ve stínu vysokých, košatých olší tiše ubíhal Zlatý potok čiré, přečisté vody. Pěkně se tu chodilo loukou pod zámeckou skalou opukovou a dál proti vodě údolíčkem po stezníku; vedl pod buky a habry v samém úpatí lesnatého svahu, pod olšemi u klidné říčky, pod krytem mladě zelených, jarně prozářených korun, v nehnutých stínech i zlatých prosvitech chvějících se na šedých kmenech i lesní půdou i po stezce.

Ale kam vedl ten tichý, opuštěný chodník ruchem a životem omlazujícího jara! U černých dřevěných vrat mezi dvěma zděnými pilíři končil. Pilíře byly neomítnuty; kryly je velké placaté kameny, po nichž se zelenal i zardíval tučný, hustě se rozrůstající netřesk. Za pilíři vlevo vpravo zeď a vzadu zeď; mezi nimi židovský hřbitov s márnicí za černými vraty.

Zeď nalevo a ta vzadu ve stínu lesa, zčásti ve svahu; ta vpravo táhla se pod olšemi nad samou říčkou, jež nedaleko, oklikou přitékajíc, zrovna proti hřbitovu, padala a šuměla přes splav ve stínu černého lesa tmícího se po obou stranách toho jezu. Jeho voda se leskla a bíle pěnila v těch stínech a šuměla, bez únavy šuměla do mrtvého ticha zapadlého hřbitova v osamělém zákoutí.

Helenka dříve, před léty, když byla dítětem, někdy sem zabloudila s bratrem a tu se odvážili nahlédnout vraty do zarostlého hřbitova židovského, jemuž se lidé i za dne vyhýbali. V husté jeho trávě trčelo několik kolmo postavených desek kamenných s nápisy hebrejskou literou. Myslivcovy děti dívaly se tam v úzkostné zvědavosti a pak náhle utíkaly jakoby naráz postrašené, jako by byly opravdu zhlédly starého Feiwla Áróna dlouhé šedé brady, o kterém nahoře ve dvoře slýchaly, že nemá v hrobě pokoje, že o půlnoci sedá na kameni s tím podivným židovským písmem a plačtivě zlaťáky počítá a běduje.

Teď toho jara 1725 měla tu Helenka myslivcova také divé vidění. Hledajíc jednou pozdě odpoledne slečně kvítí, došla bezděky, nepovšimnuvši sobě, skoro až k samému hřbitovu. Stromy stály tiše; nehnul se ani lístek, nehnula se tráva kolem pomníků na hřbitově, nezachvěla se ani lodyha mladé divizny vyrůstající nad černými vraty na jednom z pilířů. Splav šuměl do hlubokého ticha nehlučně, jako by sám se pro to ticho tlumil. A žádný jiný zvuk. Pojednou však, když se Helenka zase shýbala, zazněl. Mužský hlas promluvil:

„Ale, ale, děťátko, vítám vás!“

Znělo to měkce a srdečně.

Helenka se prudce vztyčila, jako když ohnutý, vláčný prut se vymrští. (...)

(......)