Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XII

Nazejtří večer u Březinů u stolu blíženců i po veškeré místnosti klid. Po bouři ticho a vyjasnění, svornost a jedna mysl i v tom, že březinovské hořké chutnalo všem, i Filečkovi, jenž, jaksi z pokání, je i nahlas pochválil. To Florián Mariánek nebyl ještě u stolu. Nepřicházel nadobyčej dlouho. Tak tedy svorně pili a svorně soudili o nočních výtržnících, o mladém Rainerovi a Losovi z Losenfeldu.

Když starý Kubíček, jenž včera před časem se vytratil od stolu, o těch dvou teď uslyšel, začal o nebožtíkovi Rainerovi, otci toho hejska, och chudák starý, takový hodný, dobrý člověk, svého kumštu malířského výborně znalý –

„Byl také sodalis naší české kongregací u Božího těla,“ připomenul Sameček.

„Tak, tak, i pobožný byl, ale tomu synáčkovi tuze důvěřoval. Svěřil vám tomu větroplachu třicet a několik kusů obrázků, přes patnáct set zlatých si je cenil, svěřil mu je ku prodeji, aby s nimi jel do Lipska, on, ten synáček, a mladší jeho bratr Rochus s ním. Tak jeli. No, dobře dojeli, oba však se nevrátili, jen mladší, Rochus, a pěkně, s prázdnou.“

„Neprodali –,“ hádal Kroupa.

„I prodali, dost prodali, to jest ten starší, Johan, ten některé kusy, a to ty nejpěknější, tam v Lipsku prodal, ale Rochovi nedal nic, peníze většinou prohejřil a s ostatními obrazy ujel do Vídně. Tak se ten mladší, Rochus, vrátil. Však jsem se k tomu právě hodil. Šel jsem si pro obrázek Krista potícího se v zahradě Jetsemanské, měl jsem ho zamluvený, však teď visí u mne nedaleko okna, je v modrém rámu zasazený.“

„Co starý Rainer –“

„Co chudák, zlobil se, naříkal nad nezvedeným synem. Psal mu, do Vídně mu psal, aby se vrátil, jak s těmi obrazy, prodal-li je, co stržil. Ale pan Johanes nic; a tak starý Rainer psal zas, a důtklivěji. Tu ten hejsek odpověděl, ale jak, ale co, samé kudrlinky; o obrazech, o penězích nic, ani slova, ale samé noviny, těma otce odbejval, co všecko ve Vídni viděl, Turky, a že tam Moškvanové přijeli v drahých kožichách a taliánská komedie že tam je, to že je podívaná, že mají krásnou kalupinku – nestyda – a jak se ta kalupinka umí převlíkat, nestyda nestydatá, – tohle psal pantátovi, takové tlachy a sprostoty, zrovna na posměch. Starého Rainera popadla ještě větší zlost a lítost. No trápil se, že upadl do těžké nemoci. Do té ho ten nezvedenec přivedl a do hrobu. Jistě on. A to se pak hned vrátil, ale ne aby litoval. Po nocích se toulá, viděli jste, hejří.“

„A z čeho je živ?“

„Snad trochu v kostelích podělkuje u bratrance Václava, malíře, když kostely maluje, víte-li, Václav, to je chlapík, ten je ze všech Rainerů nejlepší kumštýř, však se teď bude ženit, Herzogovu si bude brát, Herzogovu na Perštejně u Zderazské brány, – ten –“

Starý Kubíček náhle umlkl, ohlédl se, když se ostatní obrátili po vysokém muži starém, jenž právě vstoupil a u jejich stolu stanul jako zjevení, velký, hubený, bez paruky, bílých dlouhých vlasů, klobouk na hlavě, na levém rameni plášť, zpod něhož čouhal kord. Stál, ruce v bocích, velitelsky, hlavu (...)

(......)