Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XV

Za chvilku, to již byla paní Lerchová zase ve velkém pokoji, vstoupil P. Suk, v černé sutáně, třírohý klobouk v ruce, stařec nevelký, bělovlasý, svěží tváře. Jak vkročil, přimhouřil tmavé své oči, aby jistěji viděl. Paní Lerchová, sedíc v tmavé lenošce, srdečně jej uvítala. Byla jeho vlastní sestřenicí, ale jako knězi, jako posvěcenému, vykala mu.

„Je tu Jiřík?“ ptal se usedaje.

„Není, vždyť je na svatbách.“

„Jakých – ach pravda, pravda, u Březinů svatby, zapomněl jsem. To je asi slávy a přitom hříšné parády, to si myslím, drahé čepce, kokrhele, Neumodi-Hauben, to se ví, to se zas panenky i panímaminky vyšperkovaly, vylíčily, vystrojily a přistrojily – a štrikrok – to se ví – pánbůh jich netrestej. Tuhle jsem potkal panenku, ne vdanou, panenku, a ta ti měla sukni na obručích – širokou, širokánskou – věř, Rózičko, že kdyby pod srdcem nosila tolik dětí, kolik dní do roka, žádný by nic nepoznal. To jsou sukně? To jsou bečky!“

„A co se tak horšíte, já jich nenosím,“ s úsměvem se bránila paní Lerchová a hned zamlouvala:

„Cože dnes tak pozdě?“

„Pozdě, opravdu pozdě, ale když – To ti, Rózičko, svatý bože, nemohl jsem dřív, a ještě jsem přišel jen na skok, abys ještě dnes zvěděla a Jiřík, abyste hned uslyšeli o tom hrdinství. Věru hrdina, tak říkajíc mučedník.“

„Kdo –“

„Náš páter Koniáš.“

„Co se stalo – Snad na svaté misii?“

„Tak, tak. Na misii. Vyšel zase do kraje, kázat, jak pořád chodí s bezpříkladnou horlivostí a poráží s pomocí boží a Panenky Marie a potírá hada nevěry a vybírá hnízda jedovatá, plná kacířských knih.“

„Stalo se mu něco?“ ptala se paní Lerchová již netrpělivě.

„Stalo, stalo. Dnes odpoledne přijel ad referendum, když se zhojil –“

„Proboha! A co –“

„Byl plný ran, plný modřin a tadyhle –,“ páter Daniel vstal, a obrátiv se k staré paní zády, ukazoval si na lebku nad týlem, „tadyhle má dosud bouli, hroznou bouli.“

„A tak přece – co se mu stalo, kde ho tak –“

„Sedláci ho tak nekřesťansky ztloukli, sedláci, kacíři, bludaři, v Čáslavském kraji, v jedné vsi, když tam pátral po kacířských knihách. Přišel do jednoho statku, ten statek byl o samotě, a když chtěl, aby mu vydali zapovězené, kacířské knihy, a začal hledat, popadli ho, tloukli ho, bili, a když byl už skoro bez sebe, hodili ho, jej kněze posvěceného, zavřeli ho, salva venia^[26], do prasečího chlívku a tam ho nechali.“

„Je-li možná!“

„Nechali ho, tak jak byl, plného ran, krví zalitého, ani vody mu nepodali, a tak tam ležel pak už v zimnici od ran celý den a celou noc a ještě den a noc, dva dni, dvě noci, a napít mu nedali, o hladu, o žízni ho nechali a v bolestech. Jako by tam nebyl, jako by neslyšeli jeho volání. A tak se už milý bratr na smrt chystal, čekal ji a jen se modlil a Panenku Marii vzýval. A ejhle, vyslyšela ho –“

Paní Lerchová bezděky sepjavši ruce, nachýlila se v napětí a vzrušení z lenošky.

„Třetího dne odpoledne odešli ti chrapouni všichni ze statku; do krčmy, to se ví. A vtom zahlédl páter Koniáš skulinou (...)

(......)