Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVI

Jiřík domů nepospíchal. Šel volným krokem, s hlavou sklopenou. Uvažoval, že se musí tedy ve velkém pokoji zas ukázat. V tom hodlal povolit vůli své babičky. Ale jen ukázat, a ne zůstat, tak se rozhodoval, a budou-li ho vyzývat do tance, měl-li by jít mezi tanečnice, to raději zase zmizí. Vracel se nerad, a přitom temně tížilo pomyšlení na macechu, bude-li muset k ní, otec že bude toho vyžadovat.

Soumrak už nastal. Když se blížil od kláštera svatého Jakuba k Čertově krčmě u Štupartů, kdež v průjezdu již rozsvítili a kdež bylo za stoly plno, ozval se ze Staroměstského náměstí zvonec. Na radnici začali zvonit na znamení všem domácím, kteří měli na svých domech lucerny zasazené předloni před slavným vjezdem královým, že je čas, aby je rozsvítili. Nebyly jejich, měli však povinnost v čas zvonem ohlášený je rozsvěcovat, konat to, co bylo povinností dvou „vizitátorů“, rozsvěcovačů, při svítilnách na veřejných budovách.

Když Jiřík přecházel Celetnou ulicí, hořelo tam už několik málo luceren. Dál za Celetnou ulicí opět šero, i na Koňském trhu.

Po domech už svítili. Nejjasněji zářil dům U Březinů; všechna okna v průčelí byla jasně osvětlena a z průjezdu se rozléval do náměstí široký pruh červenavé záře zelenou branou z chvoje a hájkem mladých břízek. A rozléval se také proud šumu a hluku.

V průjezdě živo kolem šenkýřky na stolici sedací, hlučno v šenkovně, jejíž dveře byly dokořán otevřeny. Za stoly, na nichž planuly lojové svíce, všude plno. Ze směsi hlasů vyrážel drnkot strun i zpěv. Žufnička v červeném vyrudlém kabátě tam hrál na loutnu a zpíval. Přišel sám, poněvadž se nadál hojného výdělku, že jeho partes či muzikantský talíř bude plný.

Když se Jiřík plaše ubíral průjezdem, obávaje se, aby ho někdo nezastavil a se ho nevyptával, pěl právě Žufnička s citem, s velikou vroucností tenkým svým tenorem:

Adio, vale, stvoření drahé,
když tě mít nemohu,
poruč pánubohu,
Marii Panně —

A za tvou lásku kompliment skládám
ještě naposledy,
andělské stvoření,
hubičku žádám — —

Nahoře ve velkém pokoji už dávno připili ženichu a nevěstě i pannám družičkám o věnec, už také tabule sklizena, už voskovice hořely na stolcích v koutech i na stěnách, šest hudebníků na pódiu v koutě už drahnou chvíli hrálo; housle, violy a flétna v lahodné souhře vábily hosti do kola. Začal je družba, mladý Šmíd, s nevěstou. Tančili sami dva, žádný jiný nesměl. Dlouho však netančil; nevěstu tanečnici přivedl ženichovi. Ten zas měl teď sólo, a teprve když odtančil, směli mládenci se svými tanečnicemi do kola.

Pak přišuměly maškary, poklonily se ženichovi, nevěstě, poklonily se jejímu pantátovi, její panimámě, pannám družičkám a pak hned do tance. A tančilo pak všechno, mládenci černě odění s bělostnými šátky a taclemi, pestré maškary se škraboškami na tváři, vystrojené družičky v panenských korunkách a pentlíkách, mladší měšťanky ve zvonových sukních, zardělé, lesklých očí, vážní sousedé ve velkých parukách až na ramena i obstárlá, ale (...)

(......)