Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVII

Rytíř Mladota ze Solopysk poslal začátkem června list, kterým svou tetu a pana Lhotského nemálo překvapil. Nepsal z Prahy, nýbrž z Karlových Var, oznamuje, že se tu na nějaký týden usadili, jak lékař jeho paní poradil, odtud že se vrátí do Prahy a pak že snad pojedou na Mašťov (mínil zámek a panství svého tchána), na Skalku že by se podívali až na podzim.

Pan Lhotský se nad tou novinou nezarmoutil; nevyslovil to však a jen prohodil, když dočetl a vracel list slečně Polexině, to že už asi vůbec letos nepřijedou, a co asi paní Kateřině je, co že Karlovy Vary – Slečna hned naurčito rozpoznala, jako by stála u lože svého nemocného:

„To vám, pane strejce, povím, co jí je. Skalka ji tlačí.“

Pan Lhotský vesele přisvědčil:

„To je, pravda, těžká nemoc.“

„Je to Skalka, jistě, starý zámek. A lík by věděla nemocná sama. Rozbořit Skalku a stavět zámek a la mode. Slyšel jste loni, ‚bourat‘ jen ‚bourat‘. Rozbořte starou Skalku a paní hrabinka bude jako rybička. Nu, zatím ať stůně. Je jí přitom také dobře. V Karlových Varech!“

„S veselou společností.“

„A na Skalce jen stará teta –“

Tak jednali oba staří v sobotu při obědě. Odpoledne přišla za slečnou na zahradu Helenka myslivcova a požádala ji, aby ji slečna na zítřejší neděli propustila, že by ráda do Mezřiče k babičce, že je stonavá, že jí babička vzkázala, aby k ní přišla.

„Co je babičce?“ hned se ptala slečna z lékařské zvědavosti.

„To nevzkázala. Ale, na nohy už dlouho nemůže, už ani ven nevychází.“

„Jdi si. A přeptej se, nač babička naříká, poslala bych jí líky. Kdy se vrátíš?“

„Zítra večer. Strejček mne vyveze.“

„Půjdeš sama?“

„Tomáš by taky rád, poprosí pana regenta.“

„Nu, řeknu sama panu regentovi.“

Slečnu Polexinu až překvapilo, jak se Helenka rychle sklonila, ruku jí políbila, jak to zamlklé, málo sdílné děvče živě poděkovalo. To že z velké radosti, pomyslila slečna, ti lidé mají se tak rádi, děti mezi sebou a tatíka a jistě i bábu –

Helenka přišla ještě nazejtří, v neděli ráno, slečně posloužit. Po deváté se vydala s Tomášem na cestu. Správce Čermák viděl je vycházet. Když od šafáře uslyšel, kam jdou, ihned se optal, co myslivec, půjde-li také.

„Ne, je doma, chystá se do kostela.“

Správce jen pokývl hlavou a neřekl nic.

Myslivcovy děti vykročily bystře z dvorské brány na polní cestu v aleji ovocných stromů. Tomáš nedočkavě, patrně se těše, Helenka vážnější. „Všimla sis správce?“ zeptal se Tomáš, když byli kus za Skalkou. „Kdyby věděl!“ Tomáš se ušklíbl.

„Jen aby nezvěděl!“ A pojednou vzpomněla, má-li Tomáš kancionálek.

„Jak bych neměl!“

Z polní cesty pak zahnuli na bílou, zaprášenou silnici, vedoucí rovnou čarou do Dobrušky. Den byl krásný, luka kvetla, obilí po lánech vpravo vlevo tiše se vlnilo v lehkém vání. V Dobrušce se nestavili. Za městem zahnuli do polí. Tomáš znal tudy dobře cestu do Meziříčí. Dříve, dokud jejich matka žila, bývali tam kolikrát do roka. Obyčejně jezdili povozem, který jim ochotně půjčoval nebožtík správce. (...)

(......)