Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVIII

V roubené sedničce hnědých trámů, ve které nalevo při delší stěně stála odestlaná postel a napravo u dveří malovaná truhla, seděla u stolu vysoká, přihrbená stařena v bílém prostém čepci přiléhavém, v bělostných rukávcích, v černém živůtku s proramenicemi, v tmavozelené mezulánce, v červených punčochách, bez střevíců. Vysoký věk dal jí šediny, vyschlé paže, popelavý, vrásčitý obličej; v její tváři, v šedivých očích přísná vážnost z přešlých utrpení, z uzavřeného života, za stálého ohrožení pro tajenou víru.

Jako vesnická Sibyla seděla u dubového stolu s trnoži; před ní stará bible zažloutlých stran s usmolenými rohy v tmavých, zašlých deskách. Seděla v tichu nízké sedničky v přísvitu jediného nevelkého okna plného muškátu a šedé rozmarýny. Bylo jím vidět do sadu na staré jabloně ve vysoké trávě bělostně postřiknuté krupičkou kvetoucího kozího pysku. Šeřilo se tam zeleným zamžením, jež i okenní tabulky zadýchalo.

Stařena tiše četla v úplném ponoření duše v slova Svatého písma. Do toho hlubokého klidu pojednou snašin hlas. Výměnice zasmušila čelo, ale jen na okamžik. Jak vstoupila vnoučata, zjasnilo se jí v očích. Vítala je sedíc, nemohouc sama volně povstati, pohladila je, vyptávala se. Odpovídali, jak se dostali ze dvora, co otec, o škole a kazateli z Lubáně. Babička tiše pokývala hlavou, když Helenka jí oznamovala, že přijde sem k ní, navečer, a povzdechla v blaživém uspokojení: „Tak přijde – Dlouho jsem čekala – Přijde a posilní a potěší člověka. Buď pánbůh pochválen!“

Vstoupil hospodář, její syn, vysoké postavy, čtyřicátník; byl v koženkách po kolena, bez vesty, v bílé košili, v týle olověným knoflíkem zapjaté. Vítal děti nebožky své sestry, upřímně vítal a hned také zval, aby se šly posilniti, tetka že čeká.

Za drahnou chvíli vrátily se opět k babičce. Usedly k ní, hovořily, a nejvíce zas o Skalce. Tomáš si stěžoval do správce Čermáka, jaký je tuhý říman, jak po otci a po nich pase a je hlídá, že slídí jako ohař; Helenka povídala o urozené slečně. Sama o ní nezačala, nýbrž babička. Zevrubně se vyptávala, jak je se službou, s pobožností, s kostelem, a zakroutila pak hlavou překvapena, když slyšela, že urozená slečna chce jí poslat léky.

„Buď opatrná, a když přijde pokušení nebo protivenství, vzpomeň si, Helenko, na nebožku mámu, a ty taky, Tomáši, abyste ostali v tom, v čem jste se narodili. Smrtelně byste hřešili, kdybyste někdy couvli. Ať táta nemusí nad vámi plakat. Držte se Písma, to vás posilní, zkusila jsem to sama, v tom je outěcha.“ Osmahlou, vyschlou a žilovatou rukou postrčila bibli a pobídla vnučku, aby četla.

Tichou sedničkou zněl Helenčin čistý, příjemný hlas. Četla plynule a upřímně. Začala tam, kde babička prve přestala, v evangeliu sv. Matouše:

„Vystříhejte se pak lidí; neboť vás vydávati budou do sněmů a v shromážděních svých budou vás bičovati.

A budete v nenávisti všechněm pro jméno mé, ale kdož setrvá až do konce, tenť spasen bude –“

V sedničce se smrákalo, když Helenka přestala číst (...)

(......)