Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIX

Luka po šíru daleku na jih od Meziříčí a na sever k Rohenicům zatemnila se nocí. Kde za dne svítila oslnivými pablesky kovově třpytná hladina hluboké tůně, tam vyhaslo, slepo v černu rákosí a sítin. Houštiny po březích říčky i v jejím oblouku ztemněly; nad nimi jako nad shlukem stanů táborových vztyčené štandáry mladých topolů až po korunku osekaných. Skupiny stromů u řeky i stará doubrava za ní rozlehly se v masu obrovitých siluet měkkých obrysů.

Do těchto zčernalých luk brali se z různých stran jako stíny mužové a ženy. Vycházeli z Meziříčí za humny ze statků i chalup, brali se jednotlivě nebo po dvou po třech. Jiní docházeli z rohenické a slavětínské strany, od Královy Lhoty, z Bohuslavic i z Pohoře. Z těchto sousedních i vzdálenějších vesnic putovali polem, chodníky, po mezích vlhkých rosou, mezi lány hustého obilí, kolem pustých ouhorů i opuštěnými ouvozy, v jejichž březích černaly se trnkové houště nebo osamělá planá hruška. Šli bez hlasu, chvílemi se tratili v oupadech, pojednou se zase vynořovali a kráčeli vyšším chodníkem, stín za stínem, až náhle mizeli v lukách, jako by utonuli v černém, mlčícím jezeru.

Také Tomáš s Helenkou vyšli té noci do luk. Brali se kus za strýcem Klancem. Kráčel se ždáreckým Urbanem a Janem Jiráskovým, jehož bílý šerkový kabát jim naznačoval cestu v hustém šeru. Helenka kráčela jako u vidění. Z babiččiny sedničky vyšla v hlubokém dojmu. Ještě se v ní chvěl a již se brala do nového vzrušení. Už noční cesta sama napínala mysl.

Před nimi tmavá, nekonečná luka, vpravo, na východ, obzorem pásmo Orlických hor v zamžení par, v němž se tratily Dešenský kopec i Marušin kámen a ostatní hory a splývaly v hradbu ohromného stínu. Nad širou, černou rovinou vysoké nebe a po něm v tichém jiskření hvězd bělavá oblaka nehnutá. Do vlažného vzduchu červnové noci stoupal chlad z orosených luk; pojednou zavanula odněkud, z kusu již posečeného, kořenná, těžká vůně schnoucího sena.

A ticho, veliké ticho nade vším od hor po šíru daleku. Jen chvílemi udeřil do něho z odlehlých rákosin, z močálu vrbami porostlého chraptivý, ostrý hlas vodního chřástala.

Znenadání vynořily se dál nalevo na jiném chodníku jiné tři postavy, dva muži a žena v plachetce. Zastavily se s Klancem a jeho druhy, pak kráčely s nimi společně dál. Tomáš, kterého tajemná ta pouť vábila i zjařovala, hádal, kdo to asi. Helenka však se mu neozvala. V svém napětí a v dychtivém očekávání, v němž chvěla se i tichá bázeň, ani nevěděla, že mlčí. Dopředu upírala zrak, kam jdou, kde již dojdou, kde to shromáždění. A bude-li tam otec, bude-li možná, aby přišel. Kdyby ho stihli, kdyby správce – A slečna, slečna! A pan regent! Co by bylo –

„Pozor, Helenko!“ zvolal Tomáš. „Podej mně ruku.“ Dostaliť se do chrastin, do husté porostliny na stezník mokřinou. Než nedala se vésti; teprve až pak, když se jim nad hlavami zavřelo husté černo pod korunami starých olší, u lávky přes říčku, kdež na ně čekal strýc s ostatními. Nad nimi tma, pod lávkou černo; (...)

(......)