Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XX

Správce Čermák vstal ráno po této neděli velmi záhy tak jako vždy. Umyv se, pomodlil se kleče na podlaze obrácen k obrazům v koutě nad stolem a vyšel pak ven. Dvůr byl už dávno vzhůru. Všude v něm ruch časného díla, hlavně u chlévů a konírny. Správce nevydal se k nim na přehlídku jako jindy; po myslivně se rozhlížel, pak k šafáři zašel, na krmení se ptal a jako za řeči také na to, jsou-li myslivcovi doma.

„Myslivec je, ten už přišel, ale děti ještě ne.“

„Byl také pryč?“

„Ani jsem to nevěděl, ale ráno jsem ho potkal, když se vracel, a pozdě, už svítalo.“

„Tak pozdě? A kde byl?“

„Povídal, že jde z lesa, že stopuje rysa; rys prý sem přepadá, odněkud ze sedloňovských lesů, hrozné škody prý dělá.“

„Rys – hm – tak ne pytlák –“

„Ne, rys povídal.“

„Ale nemá ho!“ Správce to řekl vážně, a přece s úsměškem.

„Nemá, povídal, že musí nalíčit železa.“

Správce odešel k stájům. O tom rysu nechtělo se mu věřit. Byl-li také rys tam u židovského hřbitova, pomyslil jízlivě. Ty noční toulky – Teď pojednou rys a železa. Jen aby myslivec sám se v nich nechytil.

Když ve dvoře snídali, přihrčel k bráně vůz sedláka Klance z Meziříčí. Nevjel do nádvoří, nýbrž hned otočil, když Tomáš a Helenka z něho slezli, a zajel dolů pod zámek do vsi. Nikdo nebyl té chvíle v nádvoří. Správce však, stoje v kanceláři u okna, zahlédl vracející se myslivcovy děti.

Včerejší cesta, probděná noc i dnešní jízda nezmohly Tomáše. Byl čilý jako mník. Helenka však vypadala unaveně. Celou noc oka nezamhouřila. A těch dojmů v babiččině sedničce, v doubravě za pobožnosti a po ní, když se všichni zase tiše a ponenáhlu rozcházeli! Ztráceli se v temných lukách, tak jak přišli. Helenka kráčela s Tomášem opět se strýcem a s jeho dvěma hosty. S otcem promluvili jenom několik slov. U babičky se nemohl s nimi stavit; musil z doubravy rovnou na Skalku, aby dorazil domů dřív než oni, aby zachoval zdání, že se vrací z lesa.

A pak rozloučení s babičkou, jež sedíc na posteli, čekala na ně celou noc dychtivá jejich zprávy. Když jim dávala sbohem, žehnala je a připomínala jim, tak aby pamatovali – Ještě v šerém srubu se stavili, kdež strýc schoval oba horáky; a pak na vůz. Byl už bílý den, když vyjeli z Meziříčí. Vůz hrčel suchou cestou mezi orosenými lukami a lány obilí. Vše kolem vyzářeno krásným červnovým jitrem. Ale Helenčina mysl pořád ještě v taji a šeru minulé noci. Zamyšleně hleděla před se; nedbala čilého hovoru Tomášova se strýcovým čeledínem. Promluvila, jen když se Tomáš optal. Lány obilí, luka, stromoví vpravo vlevo ubíhalo vzad, pak i stavení se tak kmitala, lidé u nich i na cestě. Než Helenka se neohlédla. Teprve pak, když jeli polní cestou, alejí ovocných stromů, když se Skalka před nimi zabělala, trhla sebou. Zalekla se. Teď tam zas – a hned k slečně. Bála se té cesty, slečny, hovoru s ní, jejích otázek. Bylo jí stydno lhát slečně k ní vždycky laskavé. A nikdá se jí nepříčilo přetvařovat se a zapírat víru tak jako teď. Pocítila to, když vstoupila do (...)

(......)