Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXI

Misie, misie, všude jen o misii. Z dobrušské radnice, z vrchnostenských kancelářů rozběhly se zprávy o ní, z kazatelen ji hlásili, všude o ní mluvili, všude na opočenském panství, na skaleckém a pak, po obilním trhu dobrušském, i dále po vsích v Orlických horách. Očekávali ji jako událost a leckde také s obavami, s tajným strachem. Věděliť, že nebude jen okázalou pobožností plnou ohnivého horlení, ale i bojem, že misionáři nepřijdou jen nadšeně kázat, ale i prohledávat a stíhat.

Tak se strachovali nejvíce po vesnicích; než i v Dobrušce o tom tiše a tajeně mluvili, a budou-li misionáři knihy veřejně pálit. Jednali o tom doma v samotě koutků i za večerů na podsíních kolem náměstí, vroubeného tenkráte vesměs příbytky dřevěnými. Také to se rozneslo, že misionáři nebudou bydlet na děkanství, nýbrž že městské právo vyhledalo jim po jejich přání dvě světnice, jednu u staré Sádlové, která jim bude také vařit, tu že budou bydlit dva z těch jezovitů, a třetí u vdovy Paškálové, matky městského aktuára^[34].

Tři dny před příjezdem hradeckých jezovitů začala městská správa stavět kazatelnu, ne na hřbitově u farního kostela, předloni nově dostavěného, kdež nebylo vhodné prostory, nýbrž prostřed náměstí, tenkráte ještě bez státue, poblíže zděné radnice, s kamenným schodištěm vně přistavěným a s vysokou věží. Od rána do večera tu robotil tesařský mistr se svými tovaryši, od rána do večera tu bouchaly sekery, kladiva a ozývaly se pokřiky tesařů, slušně zapíjejících dílo plné potu v úpalu červnových dní.

Houfec zvědavých stál ustavičně kolem nich, přihlížeje, jak roste stativo z trámů, trámců a krokví, jak je odívají prkny, jak chystají schody se zábradlím na tu vysokou, neobyčejnou kazatelnu. Stáli tu zvědavci mladí, staří; zastavovali se tu kolemjdoucí, postáli a podívali se. Hlásný nahoře na radničné věži vydržel co den dlouhé chvíle na ochozu i v slunečním žáru, zapomínaje vyhlížet do kraje. Nachýlen dolů do náměstí pozoroval, jak roste dílo, pozoroval tesaře, zdrobnělé hloučky se zkrácenými stíny. Vídal sousedy, děvčata, kluky, vídal vozku zastavujícího povoz, vídal i pány své, právo městské; nejčastěji purkmistra Floriána Šuvarta a syndika městského Varadajna. Všichni z konšelů a starších se tu zastavili, jenom ne radní Mikuláš Doubrava.

A také ne žádný z židovské „čtvrti“, jež se krčila při plácku za náměstím, šest dřevěných nevzhledných domků, pět obydlených, šestý synagóga. Nepřišel nikdo z těch židovských rodin se podívat, ani zpozdálí se nezastavil, poněvadž se bál, že budou na něj pokřikovat, spílati mu a hroziti, aby jen počkal, až přijdou misionárusové, to že uslyší, ti že povědí, co ta rota židovská; toho se báli nebo že jim za zády nebo do očí výsměšně zazpívají: „Hej šaulem lechem, židi, víte, co novýho –“

Děkan Junk, zavalitý, kulatý, byl se tu podívat hned prvního dne, když dílo začínali. Nazejtří v pátek, odpoledne vypravil se tam zas, ač bylo parno. Po nedlážděné, zaprášené ulici placho, prázdno. Obílené stěny (...)

(......)