Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIV

Na schodech k ní vynořila se nad spoustou hlav postava misionářova. P. Koniáš v černém vysokém kvadrátku na hlavě, v černém hábitě přepásaném širokým černým cingulem, stoupal vzhůru po stupních, zvolna, v ramenou přikrčen, jakoby pod nějakou tíhou.

Myslivec jej chmurně pozoroval, Helenka i Tomáš vzrušeně. Bylť to první jezovitský misionář, kterého viděli, jeden z těch, o kterých slýchali jako o největších, úhlavních nepřátelích, kterých se musili bát. A ten tu vypadal děsivě. Před nimi a kolem šum, hlasy i pokřiky podivení, úžasu nad kazatelem a nad tím, co to má na sobě, co nese, řetěz, že prý řetěz – Měl, najisto se přesvědčili, když stanul nad schody na kazatelně, nesa velký krucifix v ruce.

Železný řetěz hrubých článků visel mu od týla přes prsa dvakrát otočený, dole spjatý železným hákem do posledního článku. Těžký ten růženec se neleskl a té chvíle ani nezachřestil, neboť P. Koniáš, bledý, s pocuchanými vlasy, zpod kvadrátku vyrážejícími, stál nehnutě, až se šum dole utišil.

Do toho ticha pak se ozval nad zástupy zvučný, plný jeho hlas: „Nejmilejší! Vzývejme s vroucnou pobožností Ducha svatého, aby nás při našem kajícím rozjímání božským svým světlem osvítil.“

Vykročil k vysokému kříži u kazatelny, sňal kvadrátek s hlavy, padl na kolena, až řetěz zachrastil, a sklonil tvář do sepjatých rukou. Kantor Vondřejc zanotoval dole pod kazatelnou „Otče náš, milý pane!“ a všechen zástup kolkolem i panstvo na schodišti i radní Doubrava zpívali starou tu píseň. Na skloněné hlavě kazatelově vyrážel nad týlem z tmavých vlasů červený vršek boule, která mu zůstala ze selského uvítání za poslední výpravy na Čáslavsku. Klečel, ani se nepohnul, pohřížen v pokornou modlitbu.

Všichni dole zpívali, jen Machovec mlčel i jeho děti. Nikdo si toho nepovšiml, neboť oči všech upíraly se na misionáře, zhrouceného jako bez ducha. Když píseň doznívala naklonil se Machovec k Helence a přišeptal, teď aby se ztratili, ale pomalu. Nebylo to nesnadno, neboť stáli na kraji zástupu při samé podsíni. Tomáš chvilku otálel; byl by tu nyní bez nechuti zůstal. Vábilať jej podívaná na podivného kněze. Také Helenka váhala. Chtěla něco z kázání uslyšet, aby mohla slečně povědět. Než i zvědavost ji držela, ač plná neklidu i tísnivá. Nezmizeli tedy tak rychle, jak mohli. Uviděli, jak P. Koniáš, když píseň dozněla, prudce se vymrštil, jak rychlými kroky stanul u zábradlí tváří proti nim, bez kvadrátku, prostovlasý, krucifix v ruce. Za ním po zasmušilém nebi v pozadí vyvstával temný mrak.

Bylo dusné ticho. Jím rozlehlo se hlasem zastřeným děsivou vážností:

„A porta inferi erue, Domine, animas eorum –“ A jasnějším tónem rozváděl misionář:

„Tak církev svatá, když se modlí hodinky za mrtvé, třikrát opakuje tento veršík: A porta inferi erue, Domine, animas eorum, to jest od pekelné brány vysvoboď, Pane, duše jejich, od pekelné brány, od věčných muk a trápení bez konce, od věčné tmy a věčného ohně, od propasti pekelné, kdež panuje největší nepřítel lidského (...)

(......)