Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXV

Slečna Polexina dověděla se zpráv o misii v Dobrušce později, nežli se nadála. Bouřka, jež se pozdě odpoledne strhla, zdržela tam všechny Skalecké. A slečna nemohla se dočkati. Dvakráte poslala Kačku podívat se, jsou-li myslivcovi už doma; stará kuchařka přišla pokaždé s ohlášením, že se ještě nevrátili, a nikdo. Pan Lhotský se v duchu divil, cože neť je těchto novin tak žádostivá, nicméně ji těšil, však že se zítra sama přesvědčí, že jí nazejtří bude jistě tak dobře, aby mohla jet do Dobrušky na misii. Když pak Kačka přišla potřetí a hlásila, že správce právě přijel, dala si ho slečna zavolat, ačkoliv pan Lhotský mínil, že by mohli ještě chvilku počkat, že myslivcovi už také brzo přijdou. Než slečna čekat nechtěla.

Správce přišel a nadšeně vypravoval, jak byla krásná svatá misie, co lidstva sešlo se ze všech stran, kdo přijel z Opočna ze zámku, kteří vyšší ouředníci, a kázání, och, takové že ještě co živ neslyšel, to že je kazatel, ten pan páter Koniáš, kterak do duše mluvil, a už hned jak vystoupil, že lidé zašli, když měl řetěz, těžký železný řetěz na krku, že jej tak kajícně nesl.

Pan Lhotský, jenž seděl stranou u okna a vyhlížel na nebe dosud zamračené, prudko se obrátil a zvolal:

„Řetěz? Řetěz že měl na sobě?“

„Měl prosím, urozený pane.“

Regent stáhl koutky rtů, mávl rukou, nic však neřekl.

Správce si toho povšiml, ale jako by nic nezahlédl, dál vypravoval slečně, jak pronikavé bylo to kázání, jak dojímalo, lidé že trnuli a plakali a jedna žena že i omdlela, když kázal o pekle, jaká muka stihnou hříšníky, obzvláště zatvrzelé kacíře a nevěřící. To řekl důrazněji.

„Myslivcových jste neviděl?“ vskočil mu do řeči pan Lhotský.

„Neviděl prosím.“

„Ale byli tam,“ znělo to s úsměškem. Správce jej cítil a rozuměl, co regent tím chce; dohřát, stržen popuzením, neudržel se a zkrátka odvětil:

„Alespoň tam šli.“

Vtom slečna se ptala na druhé dva misionáře, z nichž P. Mateřovského, šlechtice rodem, dobře znala.

„Ti v kostele zpovídali,“ odpovídal správce, „ráno i odpoledne. Všechno se hrnulo k jejich zpovědnicím, zvláště po kázání.“

„A zítra?“ ptala se slečna.

Pověděl, že bude zase kázání, ale zítra jenom jedno, odpoledne, a pak zase zpověď. Všecko zevrubně oznámil, jen jedno zamlčel: že byl také na děkanství a že tam mluvil s P. Firmem.

Když správce odešel, vstal pan Lhotský a zase tak jako prve a ještě nechutněji vyhrkl:

„Řetěz, na krku řetěz o kázání!“

„To je kajícnost.“

„Ať se kaje doma!“

„Ale dává tím příklad.“

„To může i bez řetězu.“

„Pane strejče, vám by se myslím nezachoval ať s řetězem, nebo bez řetězu.“

„Protože, ech –,“ mávl rukou, „protože je to –,“ chtěl říci komedie, ale nevyslovil toho jména, aby slečna se nepohoršila; neumkl však, nýbrž ostře pokračoval: „Tenhle s řetězem, onen zas jinak. Milá Polexino, mám rád pobožnost a příkladné kázání, ale co tihle – Věříš-li, já před lety slyšel v Rychnově jednoho kázat, že jezovité jsou andělé, že nejedí, nepijí, to že se jen zdá, že (...)

(......)