Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVII

Slečna Polexina pozbyla tou nenadálou návštěvou svého klidu i své rozhodnosti. Pobouřilo ji, že k nim na Skalku přišli za takovým účelem a že vůbec bylo možná s takovým podezřením na ně si troufat. Lekla se ho, vzpírala se mu, pocítila žár hanby při pomyšlení, že by snad přece bylo pravda. A na Machovce se rozhorlovala, co kvůli němu je a že by mohl on, jemuž tak důvěřovali a jemu a jeho rodině přáli, tak jednat, takové zahanbení jim způsobit! Mluvila o tom s panem Lhotským, znovu se rozčilovala a hned se zase konejšila, že to přece není možná.

„Není, a není pravda,“ jistil regent, ačkoliv si připomenul, že Machovec tenkráte, když mu pověděl, že přijde jezovitská misie, se tak tuze zarazil, ano až lekl –

Slečna přistoupila k oknu podívat se, nejdou-li už; hned se však prudce obrátila.

„Podívejte se,“ ukazovala ven na dvůr.

Pan Lhotský uviděl pacholky, děvečky i několik robotníků, kteří všichni se vyrojili do nádvoří. Stáli pod lipami a hleděli k myslivně, u jejíž schodů čekalo několik žen a houfec dvorských dětí.

„Tak to vidíte,“ hněvala se slečna, „to už teď. A co pak, kdyby něco našli, až by se rozneslo, že na Skalce –“

„Poděkujme se přehorlivému panu správci.“

„Vy byste myslil –“

„Jistě, kdo jiný.“

„Myslivec nejde, a je už skoro poledne. Děti tam samy, Helenka –“

„Samy, pravda,“ opakoval pan Lhotský vážně. „Jistě na ně dorážejí, ten P. Firmus – Přece bych se měl tam podívat.“

„Jděte, jděte, pane strejče,“ pobízela slečna obměkčená pomyšlením na myslivcovy děti, zvláště na Helenku.

Prve se panu Lhotskému nechtělo jíti s jezovitskou komisí, nechtělo se mu „čenichat a špehovat“, jak si v duchu řekl. Ale teď, když mu slečna připomenula myslivcovy děti, když mu připadlo, že správce bude je tisknout tak jako ten P. Firmus a ten druhý, vydal se do myslivny. Na dvoře se rozkřikl nadobyčej prudce na čeládku, cože čumí, ať táhnou. Jako by na hejno vrabců bouchl; okamžikem se všecko rozuteklo.

Když vstoupil do myslivny, vraceli se jezovité se vším svým průvodem z půdy. Nepřinášeli nic, ačkoliv tam všechno bedlivě prohledali a prosmejčili, ačkoliv P. Koniáš znalecky zkoumal i trámy, nejsou-li v nich záseky a v těch skrejše pro jednotlivé knihy. Všecko bylo marné. Správce se mračil a v duchu zuřil i lekal se, že snad už nic nenajdou. A teď ještě regent, jenž je vítal s úsměškem, tak že se páni patres a všichni nadarmo namáhali, tak že nic –

„Dosud nic,“ odvětil nerudně P. Firmus.

„Cože tatík nejde,“ obrátil se regent na Tomáše, z jehož očí prosvítalo tajenou radostí. „Zběhni pro něj, a ty, Helenko –“

„To prosím, urozený pane,“ vpadl P. Koniáš velmi rozhodně, „račte někoho jiného poslat, ale titu musí zůstat tady.“

Správce hned se vší ochotou, že někoho pro myslivce pošle, a vyšel hned ven. Zavolal na šafáře, ať sežene posla do lesa za myslivcem, ať ihned přijde, a on, šafář, ať zběhne dolů na židovský hřbitov, ať tam na něm a kolem všecko prohledá, není-li tam někdo schován, ale dřív aby jemu, (...)

(......)