Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVIII

Tomáš s Helenkou byli tou chvílí zase v myslivně. Ale jak se tam vrátili! Po výslechu nepustili jich z kanceláře, aby volně odešli domů. Správce jim dal průvod, dráb je vedl. U ratejny, u stodoly, pod lipami u nádržky vody stála čeládka a dívala se v bezohledné, lačné zvědavosti na myslivcovy děti jako na chycené zločince. Ten onen, ta ona na ně i pokřikli, posměškem hodili. Helenku polilo horko, zamžívalo se jí před očima; viděla lidi, ale nerozeznala nikoho. Pod zámeckými okny sklopila oči. Dívá-li se slečna, připadlo jí, vidí-li ji takto, s drábem – Tomáš rozhořčen správcovým jednáním, pln odporu i vzdoru kráčel vztyčen, ani se neohlédnuv.

Pak všechno přestalo, pokřiky zmlkly, ticho kolem. Vešli do myslivny. Dráb zůstal na schůdkách u domových dveří, jež ihned zavřel, jak vkročili do síně, a odešel. Zvuk rachotícího klíče jim připomenul, co teď jsou. Helenka ulekaně vzhlédla k Tomášovi; ten skočil ke dveřím, chytil kliku, chtěje otevřít Zalomcoval jí, až zrudl, ale marně.

„Tak jsme zavřeni! Abysme jim neutekli!“ zvolal zlostně i s úsměškem. Ale ten zmizel, jak překročili práh, když se rozhlédli pustou, prázdnou jizbou. Postele a všechen nábytek odstrčeny ze svých míst, z truhly, z almary vše vyházeno. Pohled na zásuvku ze stolu, dosud povytaženou, a na osudnou skrejš zející dojal nejbolestněji. Helence se zakalily oči.

„Že nás nevzal s sebou!“ povzdechla smutně i s výčitkou.

„Ba, měl, ale nemoh. On sám se dostane za hranice, ale tři najednou bysme těžko utíkali. Chytli by nás cestou, na to pantáta jistě myslil.“

„Ale nepodaří-li se mu, chytnou-li ho –“

„Nechytnou, je daleko napřed, o celé půldne. To moh už na jisté místo doběhnout, třeba do Mezřiče, a tam se zatím schovat.“

„Kdyby se u babičky stavil! A myslíš, Tomáši, že pro nás přijde?“

„Přijde, vzpomeň si, co řekl, když odcházel, když –“

Hlasy a hluk v nádvoří. Tomáš přiskočil k oknu; sehnuv se vyhlížel a hlásil, že jezovité odjíždějí, správce že je vyprovází, pan regent že stojí na schodech a slečna že je u okna.

Pojednou přeběhl jizbu, naproti k zadnímu oknu, hledícímu ven do polí na cestu ze dvora a zámku.

„Až za bránu je vyprovází, správce, ten – Jak se klaní! A naše knihy!“

Helenka přistoupila chvatně k oknu.

„Vidíš,“ ukazoval Tomáš, „ten student má je v pytli u sedla.“

„Kdyby to pantáta viděl!“

„Hned bych do těch černých střelil! Budou je pálit, spálí je, bibli a všecky!“ –

Šafářka vešla s jídlem a s vodou. Bylo jim divno, že ona to přináší. Tomáš se optal po Veruně, jejich staré děvečce, kterou prve, když je vyváděli z kanceláře, zahlédli všecku polekanou čekající u kancelářských dveří. Šafářka, jež se na ně zpytavě i nevlídně podívala, odbyla Tomáše zkrátka:

„Nesmí k vám. Pěkně jste jí nadrobili, staré osobě. Musila taky k výslechu, chudák, taky se dostala do ostudy jako vy. To si měl tatík rozmyslet. A tak vás tu nechat, v arestě. No, však oni vám ho přivedou, chytnou ho.“

„Honí ho?!“ zvolal Tomáš.

„Bodejť by ho nechali (...)

(......)