Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIX

Nazejtří, v pátek, loučila se svatá misie s Dobruškou. Po slavném vyzvánění všemi zvony pozdě odpoledne měl P. Mateřovský na rynku kázání. Bylo poslední, ne však závěrkou celé šestidenní činnosti hradeckých jezovitů. Ta se měla státi po kázání na hřbitově.

Tam na volném místě za kostelem přichystal hrobař hranici suchého dříví. Oba jezovitští fámulové vytahovali u ní ze tří pytlů knihy většinou staré, ale také zánovní, hlavně ze Žitavy tajně sem dopravené, všechny tady pobrané. Byly mezi nimi také ty, které P. Koniáš přivezl si z Očelic, které sebrali na Skalce, a jiné, které lidé přinesli po kázáních, hlavně Koniášových, sami, dobrovolně na děkanství nebo je tam tajně poslali.

Také tři knihy starého Lemfelda, všecka jeho bibliotéka, dostaly se mezi ty na hranici odsouzené. Stařec sám jich nevydal, nepřihlásil se s nimi, aniž je tajně poslal; P. Koniáš mu je vydral. Stopu k nim našel na Skalce. Mezi knihami Machovcovi odňatými byla jedna s podpisy a zápisy rodu Jiřího Lemfelda, kterou měl Machovec vypůjčenu. Koniáš zeptal se na děkanství, hned jak se vrátil ze Skalky, znají-li někoho toho jména.

Uslyšel o starém měšťanu a že nic proti němu není, v kostele že sic často nebývá, protože je vysokého věku a stonavý, ale ke správě boží že chodí jak náleží. Koniáš jen pokyvoval hlavou, jako by rád slyšel, hned však nazejtří časně ráno zašel s P. Firmem a s fámulem do Lemfeldova stavení. Dlouho se tam neomeškal. Za půl hodiny se vrátil na děkanství a položil tam, usmívaje se, tři knihy na stůl a ukázal na ně kulatému, žasnoucímu děkanovi:

„Tu ho máte, zbožného, pravověřícího křesťana Jiřího Lemfelda!“

Teď ležely ty tři knihy na hřbitově mezi ostatními obnažené, oškubané. Strhlť z nich kostelník tak jako ze všech větších starých desky. Celá hromada desek se tu kupila, dřevěné desky koží potažené, prosté i s kováním, mosazných rohů, se sponami i bez nich nebo s řeménky. Desky strhali, aby obsah jejich snáze chytil a rychleji vzplanul a shořel. Knihy byly označeny cedulkami s jmény dosavadních majetníků, jimž byly pobrány. Knihy vsak těch, kteří je dobrovolně odevzdali na děkanství, byly bez cedulek.

Jména kajících majetníků neměla tu u hranice být vyvolána; té potupě ušla. To byla odměna za tu poslušnost.

Kázání skončeno; po něm šum a hluk zástupu beroucího se za jezovity z náměstí do kostela na poslední misijní pobožnost. Před kněžími houfec žáků a žaček, jež vedl kantor Vondřejc a jeho mládenec. Zpívaje mariánskou hrnul se zástup ulicí kolem děkanství do hřbitovních vrat, do kostela, z jehož příšeří mihotaly se na oltáři plameny svěc trojí řadou jako zlaté hvězdy.

Když pobožnost dokonána, když varhany dohrály, valilo se vše z kostela ven k přichystané hranici. Žáčkové a žačky s kantory před třemi misionáry v černých klerikách a vysokých kvadrátkách, před kulatým děkanem a jeho kaplanem v bílých komžích. Hřbitov nestačil, tíseň všude. I na obrubě stáli chlapci a výrostkové. Všichni byli dychtiví divadla, každý chtěl (...)

(......)