Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXII

Jřík dlouho nevydržel v zástupu rozčileném tím zločinem, rozpáleném dychtivou zvědavostí a lačném nových zpráv a podrobností. Bylo mu tu nevolno. Trnul nad krádeží spáchanou v kostele, ale zachvěl se také a otřásl nad surovým týráním chyceného zloděje. On, jenž se odvracel i odcházel, když babička plísnila někoho z pivovarské chasy nebo čeládky, měl poslouchat o krvavých ranách, pod kterými zatčený klesl polomrtev na ulici.

Hubátius šel kousek cesty s Jiříkem, pak se vrátil, chystaje se do své hospody. Jiřík přidal do kroku, neboť se již připozdilo; mířil rovnou domů. Tenkrát o svatbách otcových vracel se loudavě, nerad od babičky; ostýchalť se macechy i tajně se jí strachoval. Ale hned toho večera sama mu zažehnala ty obavy. Naklonila si jej takřka okamžikem. A jak si jej získala, tak si jej udržela. U ní pozbyl své divné bázně a tísnivé ostýchavosti. Sblížení to utvrdila pak hudba, kterou mladá Březinová milovala tak jako její pastorek. Čeho se paní Lerchová bála, že zeťova druhá žena je „učená“, to bylo požehnáním pro vnuka staré paní. Hudbou se vřeleji spřátelil se svou macechou. Když hrávala na loutnu a zpívala, doprovázel ji na houslích.

Bylo to něco neobyčejného. Stará paní Lerchová žasla, když od Jiříka uslyšela, že macecha s ním muzicíruje; broukala, to že se vdané ženě nesluší, obzvláště ne paní staré, ta že si má hledět klíčů, kuchyně a čeládky. Ale sám pan starý tak přísně nesoudil. Mladé jeho ženě pěkně slušelo, když hrála a zpívala, rád na ni hleděl; a když Jiřík ji doprovázel, těšila jej ta dvojí harmonie obzvláště.

Když se Jiřík toho odpoledne vypravoval k Hubátiovi, myslil, že bude panímámě pak vypravovat o jeho novém bytu a co hráli. Mimo nadání přibyla mu zpráva o Hubátiově podivném „auditoriu“, o panu deklamátorovi; a na konec ještě ta novina o smělé krádeži u sv. Víta.

V tu chvíli dole v šenkovně u stolu blíženců seděli proti sobě oba blíženci Fileček a Sameček; po pravé Samečkově Mikuláš Kroupa a po levici Filečkově starý Jan Kubíček, jenž měl té chvíle slovo. Nemluvil však, jak často mluvíval, s nadšením a obdivem o vzácném domu Hubrykovském ani o české kronice, aniž vykládal o malovaných obrázcích, kterých byl milovníkem, nýbrž huboval a zlobil se na komedii a komedianty, na německou bandu v Staré rychtě i na taliánské zpěváky a zpěvačky v opeře na Poříčí.

Nejostřeji však tepal ty komedianty na Staré rychtě, jakou tropí neplechu na divadle a také jinde, že tuhle provozovali nějakou komedii o židech, a tu že dělali také obřízku, na tyátru veřejně židovskou obřízku! Ať si tropí ze židů šašky, to nic, ale obřízku veřejně –

„Tak se vám nelíbila,“ zaškádlil Sameček.

Starého Kubíčka jako by vosa píchla. Zčervenal, začal sebou škubat a utrhoval se, co si Sameček myslí, že by on, Kubíček, šel mezi takovou luzu, že by se šel dívat na takové hajdaláky, tatrmany prostopášné, které po smrti ani na krchov (...)

(......)