Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXIII

Toho večera meškaly děti myslivce Machovce již druhý den v Praze v rozlehlém domě hraběte Goltze na Staroměstském náměstí. Plné tři dny sem jely ze Skalky. Náhle, znenadání musily se na tu cestu vypravit. Od toho dne, co jezovité P. Koniáš a P. Firmus odjeli s pobranými knihami ze Skalky, zůstávaly mezi dvorskou čeládkou, Helenka mezi děvečkami, Tomáš mezi pacholky.

Správce jim v ničem nevyhověl, neměl žádného ohledu. Až si toho pan Lhotský povšiml. Promluvil se správcem určitými slovy a sám poručil šafářovi a jeho ženě, aby myslivcovým neukládali hrubé a těžké práce. Pocítili úlevu v díle, ne však v duševní strázni. Nejistota, co se stalo s otcem, tížila stále; zpráv o něm neměli žádných. Zběhnout do Mezřiče, přeptat se u strýce, promluvit s babičkou, na to ani pomyšlení. Hlídaliť na Skalce každý jejich krok. Helenka s Tomášem se těšili, že snad z Mezřiče tajně jim vzkážou; než týden za týdnem míjel a nikdo se u nich nezastavil. Snad tu již někdo byl, ale nedostal se k nim, nepustili ho.

Také vespolek se nemohli často scházet. Různá jejich práce je rozváděla. Ani celé neděle neměli pro sebe. Dopoledne musili do kostela do Oujezda, a vždycky s čeládkou, která, jak cítili, je hlídala. Jen odpoledne spolu poseděli před ratejnou nebo pod lipami prostřed nádvoří, odkudž měli trudnou vyhlídku na jejich někdy myslivnu pod starým rozložitým topolem; odtud také vídali nové její obyvatele, myslivce, děti jeho, hrající si na stupních nebo u zahrady. Nejednou, když se zahleděli na rodný svůj domek, přestali hovořit a smutně mlčeli.

O těchto nedělních schůzkách vzpomínali na otce, na Meziříčí, ale jednali také o svízelích a své lopotě a také o regentovi a slečně Polexině. Dověděli se, že pan Lhotský jim uvolnil; to však těžko nesli, že tak jako slečna nikoho z nich nezastavil, když je potkal, a nepromluvil. Tomáše to zvláště hnětlo; poslední čas, po žních, kdy nastal čas honů, sevřelo se mu pokaždé srdce, když ráno zahlédl od své robotné práce ve dvoře vycházet pana regenta s puškou, se psem do lesa. Jak bývalo za takových jiskrných jiter podzimních, když s panem regentem a s pantátou chodili polem, lesy, když si mohl o honu vesele zatroubit!

Tu bývala mu jeho práce, nechutná mu a nemilá, břemenem zvláště těžkým, tu chodívalo pokušení, aby prchl. Ale jen pomyslil, už zarážel. Sám by snad mohl se odtud dostat, ale co pak Helenka?

Tomáš netušil, že pan Lhotský, když jej za těch jiter zahlédl u stodoly nebo v nádvoří u práce, byl by nejraději na něj zavolal, aby skočil, aby šel s ním. Nemohlť na nového myslivce zvyknouti; nebyl mu jako Machovec a neměl žádného Tomáše. Když jezovité odjeli, doufal pan Lhotský, že s dětmi Machovcovými tak stále nezůstane, že bude možná Tomáše zase vzít k myslivosti. Pak, po žních, začal o tom před neteří, dobře vida, že jí Helenka také hrubě schází, že si příliš na ni zvykla. A náhrady za ni neměla. A také se mu zdálo z toho onoho slova, z přeřeknutí, že jest jí Helenky přece jen líto, že ji (...)

(......)