Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXIV

Časně ráno je vzbudili. Do hustého šera vykročili za vozem plným zásob ze Skalky. Zámeček, myslivna, dvůr, všechno v temnu; lípy a topol, alej v zahradě černaly se mlhavým, sychravým vzduchem. Za branou naposledy se obrátili po myslivně, nad níž rozložitá koruna starého topole zašuměla jako ze spaní.

Helenka s Tomášem kráčeli za vozem; poklasný, průvodčí vozu a jejich strážce, s nimi. Sešli dolů, dostali se pod strmou opukovou skálu, na níž čněla Skalka, do vsi pod ní a dále v dolině. Ve všech staveních tma; vesnice spala, černá byla, jenom před roubeným příbytkem mladého žida Lazara Kiše hořela svítilna u vozu, do kterého Kiš zapřahal svého koníka. Jak Tomáš žida zhlédl, chvatně k němu zaběhl a chvatně ho žádal, aby, kdyby někdo z Mezřiče se u něho stavil, aby po něm strýci Klancovi vzkázal, že je odvezli do Prahy a že strejce a babičku pozdravují, on a Helenka, a že budou-li moci, že časem do Mezřiče vzkážou.

Lazar Kiš byl překvapen, ale hned slíbil, že to obstará, jistě.

„Vyřídím, opravdu, váš pantáta byl na mne hodný, zastal se mne, a vždyť taky pro víru zkouším; mlč, já to udělám. A co byste, poklasný –,“ prudčeji se ozval, když poklasný volal na Tomáše, co má s židem, ať táhne, a rychle přistoupil k Helence.

„Helenko, až přijedu do Prahy s přízí, stavím se u vás a povím vám o babičce, povím, já vím, dobře vím, kde pan baron Mladota ostává, je to blízko Ungeltu a tam musím vždycky s fůrou. No, no, poklasný, co se zlobíte, mějte svědomí, jsou to nešťastní lidé, a tak spánembohem, aby se vám v Praze dobře vedlo –“

To bylo poslední, a vlídné, slovo na Skalce. Potěšilo samo, když se tu všichni od nich odvrátili, potěšil i slib, že vyřídí vzkázání a přinese zprávy o babičce.

Když zahnuli na silnici, ohlíželi se vpravo přes ouval pod ní, přes vrchole černých stromů na březích jeho říčky, na strmou skálu za ouvalem, na zámeček na ní, na dvůr, ztemnělé v mrákotách podzimního jitra, na černý koš ohromného topole nad myslivnou. Ten viděli nejdéle a poslední.

Putovali studeným šerem za vozem, vedle pod bělavou plachtou, jehož vozka seděl na podsedním koni, za světla putovali pustnoucím krajem, vesnicemi, městy, polem, kolem vybledlých luk.

Chvílemi se vezli, když je poklasný vyzval, a pak opět kráčeli zaprášenou cestou. Nocovali bídně v rozlehlých starých hospodách s velkými nádvořími, plnými formanských vozů. A zase dále časným jitrem ještě za tmy a po celý den, mezi ouhory, kolem žlutavých strnišť, kolem revírů, před kterými trčely tabule s hrozícím nápisem, že každý, kdo by tu byl při pytláctví postižen, bude potrestán šibenicí.

Potkávali kramáře, jezdce, židy se žlutými koly na pláštích, potulné hudce, kočáry i nákladní vozy, zahlédli žebravého mnicha s nějakým mužským, jenž za ním na trakaři vezl vyžebrané zásoby. U Českého Brodu zachvěla se Helenka pohledem na cikána a na cikánku, nesoucí na zádech dítě do temna osmahlé, černých kudrnatých vlasů. Cikán i cikánka měli přes uši plátěný, krví prosáklý obvaz, (...)

(......)