Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLIX

Hubátius navrátiv se zapálil si hned svou bílou holandskou dýmčičku a zasedl ke stolu, aby dopsal list, který chystal pantátovi… Nežli začal, četl si, co již napsal. Bylo to:

„Praenobilis domine parens honorandissime! Valde consternatus fui, dum hodierna posta nullas litteras super meas duplices reperui; nescio, quid sit causae. Per dominum patruelem Czizek 17 fl. rite obtinui, pro quo paterno affectu summas agens gratias, filialiter obligatus ero.^[56] Punčochy tuto dobrý, který se jako hedbávný ponesou, dal jsem za ně 1 fl. 30 kr., neb jsou na novou módu. Nejní zapotřebí mně za ně peníze odeslati, ale pěknejch raků dvě kopy, pěknejch, neb nanicovatých mám v Praze dosti. Dva český katechismusy, menší a jeden věčí, odesílám, za ty malý přišlo 10 kr. a za velkej 12 kr., taky půl libry zázvoru, čtyry pepře, libru hřebíčku, půl květu odesílám. Můžou-li se nějaký kosi mladý dostat, ať pantáta zase nějakého pro distructione vyživí, však ať je samec, přitom žádám vo šest šátků, ne pro mne, ale pro jednoho pátera cyriáka, za které peníze odešlu, ať jsou jenom tejnky a barvy tmavý, štráfovaný celý.“

Vzal pero a psal dále:

„Peto informari, utrum quattuor poma citrina et tabaca obtenta sint.^[57] Ostatně odtud nic nového nepřipadá. Žádám, aby pantáta mně avisi dal, zdali forman všecko odvedl a nepřijde-li rakařka spíš nežli jindy, což když očekávati budu, se poroučím a zůstávám praenobilis domini parentis oboedientissimus filius^[58]

Fr. Hubátius.“

Položil pero, ale hned se ho zase chopil a připsal doušku: „Panu poštmistrovi a paní mě co nejpěknějc poroučeti žádám a že ty věci, který k expedýrování mám, aby se nestarali o ně, neb že vidí, že jejich služebník jsem.“ Složil psaní, zapečetil a začal psát adresu: „Monsieur, Monsieur Georg Joseph Adalbert Hubatius, syndique de la Ville royal Tábor –“ Vtom někdo zaklepal na dveře. Hubátius chvatně dopsal „pr. a Tábor“^[59] a vstal.

Nějaký myslivec vstoupil, dobrý šedesátník, dlouhých vlasů prošedlých, za uši sčesaných, v tmavošedém kabátě, širokých zelených výložků, tesák u pasu, v koženkách a holínkových botách. Nesl nějaký balík. Hubátius byl překvapen myslivcem, ale ještě více tím, že je tak podoben deklamátorovi. Byl sice o něco větší, silnější a osmahlý, ale v tváři jaká podoba! Ty oči, zrovna tak pěkně modré jako deklamátorovy, jenže ne tak vlídně usmívavé. Hleděly vážně, skoro zasmušile. A hlubší hlas měl. Ptal se na deklamátora, že jest u něho zavřeno, neví-li pán, kdy přijde, on že jest jeho bratr.

„To jsem si hned pomyslil. Ale můj milý pan soused, pan deklamátor, bývá touhle dobou už doma. Není-li, tak přijde hned.“

Jen dořekl, už bylo slyšeti pootevřenými dveřmi kroky na síni. Deklamátor. Hubátius zahlédl, jak byl překvapen, jak si bratři podali srdečně ruce. A hned zmizeli v bytě deklamátorově. Hubátius vyklepávaje svou dýmčičku myslil na podobu obou bratří i v tom (v duch se usmál), že myslivec přišel s balíkem, tak jako se vracíval z města deklamátor obyčejně (...)

(......)