Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

L

Pan starý Březina odešel z vinice za soumraku. Jeho paní odebrala se po jeho odchodu do svého pokoje a unavena návštěvami záhy ulehla. Jiřík byl té chvíle ve svém bytě. Chodíval také časně spat, než toho večera neměl na spaní ani pomyšlení. Stál u okna, vyhlížel ven k verandě, neukáže-li se tam Helenka. Chtěl ještě dnes vědět, proč ji P. Daniel odvolal od stolu; bylť tím velmi znepokojen. U okna čekal už drahnou chvíli, čím dále tím neklidněji. Pak vyšel ven, nahlédl do vedlejšího příbytku. Nespatřil nikoho. Dveře kuchyně na konci chodby byly zavřeny. Domníval se, že stará kuchařka šla již spat a Helenka že je ve své světničce. Opatrně obešel stavení, podívat se na její okno. Tma v něm. Nebylo možná, usuzoval, aby již Helenka spala. Ještě více znepokojen vrátil se do svého bytu. Jen se opět u okna postavil, kmitla se kolem něho. Někam chvátala. Okamžik váhal, pak vykročil rychle ven.

To již měsíc vyšel. Ztemnělá vinice zjasnila se jeho svitem. Na jejím stezníku, vyzářeném i přemřežovaném stíny rév po tyčích, nikdo. Ale pod dubem! V osvětleném místě padal na jeho mohutný kmen dlouhý stín. Helenka tam stála u lavičky. Jiříkovi zabušilo srdce. Jíti tam, být s ní – Zima jej chytila, chvěl se. Být s ní, zeptat se jí, zvědět ještě teď jistotu – Vykročil. Neviděl, jak se lekla, když ho zahlédla přicházet. Stanul před ní a nemohl hned promluvit A nemohl z ní očí spustit. Byla jako jiná v tom měsíčném světle, bledší, ale krásnější.

„Helenko,“ zavanulo k ní rozechvěně. „Vy tady –“

„Čekám na bratra,“ odpověděla, a také ne klidně.

„Myslil jsem, že nemáte pokoje, že se něco stalo. Pan páter vás zavolal. Něco vám říkal, snad vyčítal,“ ptal se rychle a prudčeji.

„Ne, to ne, ale měl výklad. Povídal, že jsem už dávno nebyla v kostele, tak abych zas slyšela pobožné slovo.“

„To!“ Jiřík si vydechl. „Jen o kostelu.“ Odmlčel se a na okamžik se na ni zahleděl. „Helenko,“ usmál se, „vy jste chodila k sv. Haštalu.“

„Chodila, na hrubou.“

„Každé neděle –“

Zarazila se nad tou otázkou. Ale Jiřík už odpovídal za ni, s úsměvem:

„Každé neděle ne, Helenko. Byl jsem tam taky a neviděl jsem vás.“

Sklopila hlavu, pak jako by si vzpomněla, řekla, temnějším však hlasem a nejistě, jednou že nebyla, to že šla s bratrem k Týnu. Neřekla do Týna, nemohla Jiříkovi tak zalhat; mluvila pravdu, a přece to těžko vyřkla, poněvadž to nebyla plná (...)

(......)