Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LII

Pozdě odpoledne o tom svátku bylo před Betlémskou kaplí rušno a živo. Měšťané v kadeřavých parukách, ve svátečních pláštích, bohaté měšťanky v zlatých čepcích, v širokých rajfrokách, voskovice v rukou, i vystrojení mládenci a panny a kněží, namnoze jezovité, samí členové „veleslavné české kongregací pod titulem Vítězslavného nanebevzetí Panny Marie“ brali se do Betlémské kaple, teď majetku jezovitů, kdež kongregace konala svá shromáždění, kdež chovala také svou pokladnici a své album. Dva preláti přijeli v kočáru, za ním volně přihrčel druhý, nádhernější. Dva běhouni, strakatě odění, přiběhli před ním; vysoko na kozlíku seděl kočí, na prkně za kočárem premovaní lokajové v kloboucích s peřím; po stranách kráčeli dva hajduci v červených kabátcích, s opeřenými kaškety na hlavě. Z kočáru vystoupil Josef František hrabě z Vrbna a z Freudenthalu, rektor kongregace, jejž přeuctivě, s hlubokými poklonami vítali vicerektor, dva asistenti, dva kurátoři a sekretář bratrstva.

Proto musili ostatní docházející stanout a nemohli hned dále do kostela. Také Helenka Machovcova; přišla sem na přání paní Březinové, která tou chvíli byla s mužem a Jiříkem už v kapli. Helenka, tísníc se v houfu, hleděla na panstvo, upírala zrak na vchod nevelkého kostela, o kterém už doma slýchala, že v něm kázal mistr Hus. Otec jim o tom vypravoval i čítal. Vzpomněla na něj, když se sem vydávala, a teď opět. Bylo jí teskno, svědomí se jí ozvalo, kde až se ocitla, na jakou pobožnost jde a do kterého kostela. A Tomáš kdyby věděl –

Hraběcí kočár odjel, uvolnilo se, houf se hnul. S ním se dostala až ke vchodu. Otevřenými dveřmi přes hlavy před ní vstupujících zazářilo jí vstříc množství planoucích voskovic na oltáři i na velkém skleněném lustru. U samého vchodu dotkl se někdo její paže a vtom ji také oslovil:

„Ale, ale, děťátko, vítám vás –“

Škubla sebou, mžikem se obrátila, jako by ji někdo odtud byl bodl. U gotického venýře^[61] stál přitisknutý mužík v zeleném kabátě, hladce vyholený, dlouhých černých vlasů za uši sčesaných, přibledlý, hustého černého obočí, se zardělou bradavicí jako puchýřkem na pravém víčku. Poznala jej hned. Před třemi léty se jí zjevil doma u židovského hřbitova, Žitavec, Vostrý, bratr Vostrý, jenž k pantátovi tajně docházel. Krev v ní ustydla. Vtom jí zmizel, jak musila pokročit, jak proud za ní vcházejících ji vzal s sebou. A již byla v Betlémské kapli a proud ji dále nesl. Vyjeveně se ohlížela za sebe, nejde-li za ní ten Žitavec. Nezhlédla ho a nespatřila ho ani pak. Všecko jako vidění. Řady pilířů nesoucích klenbu nad čtyřmi loďmi, na stěnách zašlé, staré nápisy a malby z Husových dob. Lavice skoro již plny. Ze skleněného lustru zářil proud světla, v němž bleskotaly zlaté prýmy na rudých nových korouhvicích, pořízených z odkazu paní Turkové z Rosenthalu. A v záři světel privilegovaný oltář s kroucenými sloupy, (...)

(......)