Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LV

Jiřík ani nazejtří nenabyl jistoty, přihodilo-li se něco Helence. Zahlédl ji ráno na chodbě, šla s Lyzlou. Byla v tváři pobledlejší, ale poděkovala s úsměvem na jeho pozdravení. Nebyl to však úsměv rtů, očí i duše, jakým se jindy za takových setkání na něj usmála. Ten úsměv jako květ na okénku, ale v komůrce duše šero a smutno. Promluviti s ní nemohl. Ráno ji nezastal samotnu, před polednem musil k babičce, odpoledne pak, jak se doslechl, odešla Helenka na vinici, kamž ji macecha napřed poslala. Sami se tam měli odebrat až nazejtří.

Byl nespokojen, nejraději by se byl rozběhl za bránu do lusthauzu. Chystal si ve svém pokojíku knihy, přes tu chvíli však upadal v zamyšlení, v dohady, že ten mužík snad přece přinesl Helence novinu, a ne dobrou; proč by byla večer smutna, proč vzpomněla na starý dub, na zlé znamení.

Pozdě odpoledne rozběhl se k Hubátiovi. Nadál se, že uvidí také deklamátora Svobodu, s kterým už dávno nemluvil. Hubátius hned sáhl po houslích a chystal se, že si zahrají.

„A co deklamátor?“ ptal se Jiřík.

„Teď tu již tak často nebývá, co nejsou dueta. Dnes on asi přijde; doma myslím je, zaslechl jsem prve jeho hlas, leda že by zatím odešel. No, začněme; je-li doma, přiběhne jako myš, ucítí-li slaninu.“

Začali, hráli, dveře se však neotevřely, auditorium nevklouzlo jako jindy; deklamátor se neukázal.

Když se začalo připozdívat, přestali a Jiřík se rozloučil. Už byl skoro dole pod schody, když mu připadlo, že se měl přece pro jistotu zastavit u dveří deklamátorových a zaklepat. Hned se rozhodl a stoupal zpět nahoru do schodů. Když stanul na nejhořejším, setkal se s mužíkem v třírohém klobouku, dlouhých vlasů za uši sčesaných. Jiřík se až zarazil. Zrovna takový a jistě tenhletu stál včera večer s Helenkou. A vtom se mihl kolem něho, zrovna se protáhl a chvatně po schodech dolů. Ale do tváře se mu Jiřík mohl podívat; i zarudlý puchýřek na jeho víčku postřehl.

Chvilku stál všechen překvapen i tím zjevem, i tím, že tady se s ním setkal. U Hubátia ten člověk nebyl, a kromě Hubátia nebydlí tu žádný jiný nežli deklamátor Svoboda. A ten není doma, alespoň myslili; nebo je a měl tuto návštěvu, a proto nepřišel. Než co by ten mužík s ním – A co s Helenkou – Jiřík se vytrhl a rychle přeběhl krátkou chodbou k deklamátovým dveřím a rychle na ně zaklepal. Ale nic, ticho. Zaklepal znovu, naslouchal; vtom temné bouchnutí za dveřmi, jako by tam něco spadlo, nějaká těžká kniha. A zase ticho, žádné kroky. Jiřík zaklepal potřetí, nikdo však se neozval. Vzal za kliku; dveře zavřeny. Deklamátor není doma; ale to bouchnutí prve – A ten mužík –

Jiříkovi připadlo, aby se zastavil u Hubátia. Ale tam ten cizinec nebyl, toť jisto, Hubátius neví o něm nic, ten člověk snad jen tak maně sem přišel, zabloudil, venkovan, snad někoho hledal a stál u deklamátorových dveří, a on, Jiřík, odcházeje si ho nevšiml. Co by Hubátius mohl vysvětlit, nic. Nešel k němu; sestupoval se schodů a pak skokem, když mu připadlo, že toho mužíka snad ještě (...)

(......)