Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LVI

Odpoledne přijela paní Březinová. Nazejtří přibyli na vinici čtyři drvoštěpové, které pan starý poslal, aby zčásti uklidili starý dub. Jejich pila urovnala pahýl nad kořeny, řezala a svištěla v koruně, oddělujíc mohutné větve od kmene; v odříznutých blyštěly se sekery, odsekávaly menší haluze. Otepě z nich odnesli za lusthauz k plotu a tam vyrovnali z nich celý stoh.

Jiří nechodil přihlížet k té práci a také Helenka se tam neukázala. Až paní Březinová je pozvala druhého dne navečer, když dělníci odešli, aby se šli podívat. Když stanuli u trupu mrtvého, okleštěného stromu, v trávě ležícího, zadíval se naň Jiřík a pak prohodil, že je jako silný Samson ostříhaný, bez síly, škoda že již hlasu nevydá ani stínem nepochladí.

„A lavička zůstala pod ním,“ ukázala paní Březinová. „Ale teď nám bude celý lavičkou. Pojďte, zkusme to.“

Jiří první usedl na kmen, mladá macecha vedle něho. Když viděla, že Helenka stojí, pobídla ji, jen ať si také pohoví. Helenka se posadila vedle své paní, kousek dál, a když se zadívala jako paní a Jiří přes vinice pod nimi a na Prahu, na její báně a věže, na červené, cihlové hradby a bašty se zeleným, drnovým krytem, na všecko město vyzářené růžovým světlem západu, chytla ji náhlá tesknost, úzko u srdce. Jiří vážně mlčel, a jako by neslyšel, co macecha hovorně vykládá o Praze, až pak, když na konec řekla, že je krásná podívaná, ale dokud měli dub nad sebou, pod jeho košatou korunou, že to bylo hezčí, přisvědčil, že bylo, a kradí pohlédl na Helenku.

Ale ne výraz tichého přisvědčení, nýbrž stín teskna stihl v její tváři; a ráno po tomto večeru zahlédl ji na zahrádce, nepozorován, stoje náhodou za malinovým houštím, v takovém zamyšlení, že se až zarazil. Byl by nejraději vyrazil z křovin a zeptal se jí, co ji tíží; než neodvážil se.

Když ji pak za chvíli potkal, ta tam chmura v její tváři; místo ní úsměv. Ale tomu již nevěřil a jen vážněji a starostněji uvažoval, co se stalo nebo co se snad děje. Myslil na to doma ve svém pokoji, venku, na kmeni padlého dubu, kdež seděl s knihou v ruce, ale nečetl. Spřádaly se mu různé a divné myšlenky a dohady. Pokaždé se vracel k tomu, že to s Helenkou je od té chvíle, co mluvila s tím krajanem.

Druhého dne potkal ji na terase nad vinicí. Otázal se jen jakoby mimochodem, je-li ten její krajan dosud v Praze. Zarazila se, zarudlý stín mihl se jí čelem, ale hned a jistě odvětila, že neví, že ho od toho večera neviděla.

„S tím krajanem, Helenko, něco je; myslím, že vám přinesl nějakou zlou novinu.“ Netušená otázka ji zmohla; nemohla Jiříkovi lhát, zapírat.

„Vypravoval o našich.“

„O vašich –,“ opakoval tázavě.

„O mém otci.“ Pohlédla do země.

Jiří se zarazil. Za celý čas, co Helenka byla v Praze, poprvé teď o něm od ní uslyšel, o něm, o kacíři. Ulekl se, nemile, tísnivě jej to překvapilo. Okamžik mlčel, ale když Helenka bázlivě k němu vzhlédla, cítě, jak se jí jeho zamlknutí dotklo, zeptal se, stalo-li se mu něco.

„Ne, to ne, otec je zdráv.“

„Kde je, (...)

(......)